Změněné vlastnosti

Je pochopitelné být k meditaci skeptický. Vzhledem k její rostoucí popularitě v západním světě v posledních desetiletích může působit jako módní trend bez skutečné podstaty. Dobrá zpráva ale je, že hodnotu meditace lze vědecky zkoumat a popsat.

S odkazem na řadu studií – z nichž některé provedli sami autoři – lze uspokojit i velmi zvídavé a kritické čtenáře. Následující kapitoly vysvětlují, jak meditace pomáhá rozvíjet pozitivní vlastnosti, které vám mohou pomoci stát se lepším člověkem. Podíváme se na konkrétní části mozku, které meditační praxe ovlivňují, a ukážeme si, jak lze tyto poznatky využít v náš prospěch.

Přínosy meditace jsou dostupné každému – ať už jste zkušený meditující, nebo někdo, kdo ji chce teprve vyzkoušet. V tomto shrnutí se dozvíte, proč multitasking ve skutečnosti nefunguje, jaké důsledky má bloudící mysl a jak vám meditace může pomoci lépe zpracovávat emoce.

Když byl Daniel Goleman studentem na Harvardu, odcestoval do Indie, aby se o meditaci učil přímo u tamních mistrů. Existuje mnoho různých druhů meditace, ale jeden z jeho učitelů, Anagarika Munindra, mu doporučil studovat techniku popsanou ve starobylém textu Visuddhimagga, což v překladu znamená Cesta k očištění.

Tento typ meditace je založený na soustředění na jednu jedinou věc. Visuddhimagga, sepsaná v pátém století, je klíčovým textem théravádového buddhismu, směru rozšířeného v mnoha zemích jihovýchodní Asie. Z tohoto textu vychází i praxe mindfulness – všímavosti –, která nás učí rozvíjet koncentraci tím, že se záměrně zaměřujeme na jeden objekt.

Obvykle se začíná soustředěním na dech. Zpočátku je velmi obtížné udržet pozornost jen u jedné věci, protože mysl neustále přeskakuje mezi různými myšlenkami. S pravidelným cvičením se však myšlenky postupně zklidňují, hlava se utiší a jediným předmětem pozornosti se stává dech.

Další typ meditace je založen na tom, že na své myšlenky nereagujete. Tento přístup vychází přímo z učení zakladatele buddhismu, Gautamy Buddhy, který žil v šestém století před naším letopočtem. Na rozdíl od předchozího typu meditace vás tento směr povzbuzuje k tomu, abyste si byli vědomi všech svých myšlenek – klíčové však je, abyste na ně nereagovali.

Myšlenky je třeba pouštět hned, jak se objeví, místo abyste se jimi začali zabývat a nechali se jimi strhnout. Postupem času si tak budujete vyrovnanost: přestane záležet na tom, zda se objevují sebedestruktivní představy nebo romantické fantazie – stanou se z nich jen přechodné mentální události, které nezasahují do vašeho základního vědomí.

Ať už vám více vyhovuje první, nebo druhý typ meditace, oba jsou v buddhistické tradici vysoce ceněné. Podstatné je, který přístup je v dané chvíli nejpřínosnější právě pro vás. V následujících kapitolách se podíváme na to, jaké konkrétní přínosy tyto praxe mají.

Představte si, že jste na pracovním pohovoru u dvou potenciálních zaměstnavatelů, kteří neprojevují ani špetku empatie či povzbuzení. Po vašem úsilí dokázat, že byste byli pro firmu přínosem, vás požádají, abyste provedli jednoduchý aritmetický úkol: začněte číslem 1324, odečtěte 17, pak znovu 17 a pokračujte dál, aniž byste udělali chybu.

Jde o variantu Trierova testu sociálního stresu – psychologického testu, který měří reakce účastníků na stresující sociální situace. Sleduje se například srdeční frekvence a krevní tlak, aby se zjistilo, jak lidé zvládají určité stresové podněty.

Meditace je jedním ze způsobů, jak snížit citlivost na stresory v rámci Trierova testu sociálního stresu. V roce 2012 zkoumali výzkumníci Paul Ekman a Alan Wallace vliv meditace na snižování sociálního stresu u učitelů. Zjistili, že po vystavení Trierovu testu se krevní tlak učitelů, kteří meditovali, vracel k normálu rychleji. Platilo také, že čím déle meditovali, tím rychleji se ze stresu zotavovali – a tento efekt přetrvával i pět měsíců po ukončení meditačního výcviku.

V roce 2016 zopakoval autor knihy Richard Davidson studii Ekmana a Wallace ve své laboratoři a přizval navíc zkušené meditující. První den účastníci strávili osm hodin meditací, následující den podstoupili Trierův test. Ve srovnání se skupinou nemeditujících produkovala skupina meditujících méně kortizolu – stresového hormonu – při vystavení stresovým podnětům. Navíc meditující subjektivně nevnímali Trierův test jako zvlášť stresující.

Meditace může také snížit reakci na emocionálně silné podněty. V roce 2017 pokračoval Davidson se stejnými zkušenými meditujícími v dalším experimentu. Tentokrát sledoval pomocí skeneru mozkovou aktivitu účastníků při pohledu na fotografie zraněných a trpících lidí. Zaměřil se na amygdalu – oblast mozku, která se podílí na zpracování emocí.

Ukázalo se, že amygdala meditujících reagovala na tyto obrázky méně než amygdala lidí, kteří nemeditují. Důvodem bylo silnější propojení mezi amygdalou a prefrontální kůrou – oblastí mozku spojenou s plánováním a dalšími složitými kognitivními funkcemi. Je známo, že toto propojení tlumí dopad silných emocí, ať už pozitivních, nebo negativních.