Život na naší planetě

Dne 26. dubna 1986 explodoval jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny Černobyl na území dnešní Ukrajiny. Do ovzduší se uvolnilo více než čtyřistakrát větší množství radioaktivního materiálu, než kolik ho bylo vypuštěno při svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, a rozptýlilo se po celé Evropě. Radioaktivní částice padaly na zem v dešti a sněhu a prosakovaly do půdy. Odtud se dostaly do potravního řetězce. Podle některých odhadů vedla tato havárie ke stovkám tisíc předčasných úmrtí.

Ačkoli byla černobylská nehoda bezpochyby jednou z největších ekologických katastrof způsobených člověkem v dějinách, dnes žijeme uprostřed ještě větší katastrofy. Odehrává se přímo před našima očima. Jejím jádrem je nezodpovědný způsob, jakým jsme považovali životní prostředí za samozřejmost, a tím jsme spustili strmý úpadek cenné biodiverzity naší planety.

Všichni na tom neseme podíl odpovědnosti – a zároveň to není jen „naše vina“. Předchozí generace, které vytvořily škodlivé systémy, z nichž dnes těžíme, neměly tušení o skutečných nákladech svého jednání. My je ale známe. A musíme se změnit.

Dobrou zprávou je, že stále ještě zbývá čas – byť velmi málo – s tím něco udělat. V tomto shrnutí se dozvíte, jak nahrávky velrybího zpěvu přispěly k přijetí zákonů o zákazu komerčního lovu velryb; jak by mohl vypadat svět v roce 2100, pokud nic nepodnikneme; a proč je přechod od fosilních paliv k čisté energii tím nejdůležitějším krokem, který můžeme pro záchranu naší planety udělat.

Když byl autor David Attenborough dítě, trávil celé dny jízdou na kole po venkově u Leicesteru ve Velké Británii a sbíral amonity – malé zkamenělé mořské živočichy, kteří žili před miliony let. Jejich spirálovité ulity, navždy zachované ve vápenci, v mladém chlapci probudily fascinaci přírodním světem a zákonitostmi, které ho řídí.

Později se dozvěděl, že amoniti vyhynuli při posledním masovém vymírání – období, kdy apokalyptická událost spojená s globální změnou prostředí jednorázově vyhubila velkou část druhů. Poslední masové vymírání ukončilo 175 milionů let trvající éru dinosaurů. V milionech let, které od té doby uplynuly, se život znovu vzpamatoval a rozvíjel v dlouhém období stability, v němž se nakonec mohl vyvinout i člověk.

Na rozdíl od jakéhokoli druhu před námi jsme dokázali vytvořit něco naprosto jedinečného: kulturu. Díky kultuře a naší schopnosti uchovávat a předávat znalosti z generace na generaci jsme vyvinuli stále sofistikovanější způsoby, jak si usnadnit život v přírodním světě. S touto novou mocí však přišla i obrovská odpovědnost.

Klíčové poselství této kapitoly zní: jak Attenborough stárnul, jeho fascinace přírodou se postupně změnila v hluboké obavy.

Přibližně před 10 000 lety, v oblasti, kterou dnes nazýváme Blízký východ, začali lidé pěstovat obilí a domestikovat divoká zvířata. Postupně dokázali vypěstovat takové přebytky, že se část lidí mohla věnovat řemeslům a vyměňovat své výrobky za potravu, místo aby ji sami pěstovali. Tak se zrodila civilizace. Každý pokrok, kterého tyto složité společnosti dosáhly, však závisel na jediné věci: stabilitě prostředí.

Jak Attenboroughova kariéra v BBC postupovala – od moderátora až po vedoucího pracovníka, jímž se stal po nástupu do televize v roce 1952 –, začal si uvědomovat, že tato stabilita je poprvé v dějinách lidstva vážně ohrožena. Při cestách po světě a natáčení dokumentů o přírodě viděl stále více důkazů, že lidé nejen ovlivňují cennou biodiverzitu planety, ale způsobují i úplné mizení celých biotopů.

V roce 1978 dostal Attenborough příležitost odjet do Rwandy a natáčet horské gorily. To, co tam zažil, navždy změnilo jeho pohled na svět. Zvlášť živě si vybavuje jedno překvapivé a velmi intimní setkání: za jeho zády se objevila obrovská samice gorily a začala si pohrávat s jeho obličejem. Vzápětí ucítil, jak mu něco dopadlo na nohy – její dvě mláďata si hrála s jeho tkaničkami.

Situace těchto tvorů, tak podobných lidem, byla zoufalá. Zbývalo jich méně než 300. Jejich životní prostředí se dramaticky zmenšilo, protože lidé káceli deštný prales, aby získali půdu pro pole. Navíc gorily zabíjeli pytláci, kteří prodávali jejich useknuté části těl jako suvenýry.

To byl pro Attenborougha první okamžik, kdy si naplno uvědomil, že způsobujeme nenapravitelné škody nejcennějším zázrakům Země. Bohužel to zdaleka nebylo naposledy.

Na konci 70. let byla Attenboroughova kariéra televizního přírodovědce v plném proudu. Série Život na Zemi, první, kterou produkoval po odchodu z vedoucí funkce v BBC, zhlédla odhadem půl miliardy lidí po celém světě. V roce 1978 se při jejím natáčení podařilo zachytit více než 200 druhů zvířat ve více než 30 zemích.

Attenborough tak získal bezprecedentní příležitost vyprávět příběh života na Zemi způsobem, jaký tu dosud nebyl – a zároveň na vlastní oči sledovat, co se s přírodním světem děje.

Klíčové poselství této kapitoly je: jak Attenborough putoval po světě, jeho obavy o přírodu přerostly v poplach.

Jedním z největších šoků pro něj bylo zjištění, v jakém stavu jsou modré velryby, největší zvířata na Zemi. Velryby jsou zásadní pro zdraví oceánů, přesto lidé během 20. století zabili téměř tři miliony těchto mořských savců. Zvláště zranitelnou modrou velrybu to přivedlo na pokraj vyhynutí.

Nešlo však jen o velryby. V následujících desetiletích Attenborough všude, kam přijel, narážel na důkazy drtivé degradace životního prostředí a ničení přirozených stanovišť.

Deštné pralesy patří k nejbohatším místům na planetě z hlediska druhové rozmanitosti. Žije v nich více než polovina všech suchozemských druhů, kterým se daří v mírném, stálém klimatu pralesa. My však tyto lesy kácíme ohromující rychlostí. Když Attenborough v roce 1989 navštívil jihovýchodní Asii, byly už dva miliony hektarů deštného pralesa – území přibližně o velikosti Kolumbie – nahrazeny plantážemi olejné palmy. Dnes je polovina světových deštných pralesů pryč.

Ani situace na pólech naší planety není lepší. Když Attenborough v roce 2011 začal natáčet sérii Zmrzlá planeta, byl svět o jeden stupeň Celsia teplejší než v roce jeho narození. Jde o nejrychlejší změnu klimatu za posledních 10 000 let. Léta na pólech se prodlužují, což přináší řadu problémů pro budoucnost celé planety.

Spalováním fosilních paliv jsme navíc otrávili oceány. Když pálíme uhlí a zemní plyn, uvolňujeme do atmosféry obrovské množství oxidu uhličitého, který kdysi zachytily pravěké rostliny. To vede ke zvýšení kyselosti a teploty oceánů a způsobuje masivní úhyn korálových útesů. Zdravé útesy přitom představují klíčová útočiště biodiverzity; nyní však mizí děsivým tempem.

Attenboroughovy pořady ale přece jen měly určitý dopad. Jeho tým při natáčení Života na Zemi pořídil první záznamy velrybího zpěvu. Tyto nahrávky uchvátily veřejnost a inspirovaly odpůrce lovu velryb, aby vyvinuli tlak na vlády a prosadili zákaz komerčního velrybářství. Populace velryb se díky tomu dnes znovu obnovují.

Pokud však nezačneme jednat rychle a razantně, začne se život na Zemi zhoršovat až do bodu, odkud nebude návratu.