Život do sta let

Kdybyste věděli, že budete žít přes sto let, žili byste svůj život jinak? Není to úplně snadná představa, protože většinu našeho života bylo zhruba 80 let považováno za horní hranici lidského věku. To se ale mění. Pokrok v medicíně a zlepšující se životní podmínky v mnoha částech světa vedou vědce k přesvědčení, že dožití přes sto let se brzy stane běžným – jinými slovy, sto let se stává novými osmdesáti.

To zásadně promění způsob, jakým žijeme, a zejména to, jak budeme trávit důchod. Následující kapitoly nabízejí pohled na to, co delší život znamená v praxi a jak se můžete osobně připravit na to, abyste si jej skutečně užili – spolu se svými vrstevníky, kteří se také dožijí sta let.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč má delší život zásadní dopady na důchodové plánování,
• jak nové technologie mění náš pohled na práci,
• a proč je dobré znát odpovědi na „velkou pětku otázek“.

Moderní společnost je plná příkladů šťastných a zdravých dětí. Historicky tomu tak ale zdaleka vždy nebylo. Prudký nárůst počtu obyvatel je do značné míry důsledkem dramatického zvýšení průměrné délky života, které přinesl pokrok v léčbě nemocí typických pro různé fáze života.

První z nich je dětství – a právě zde medicína udělala obrovský krok vpřed. Ještě poměrně nedávno bylo běžné, že děti umíraly dříve, než dosáhly puberty. Díky zlepšení v oblasti očkování, obecné hygieny a dalším medicínským průlomům, jako byl objev antibiotik, se podařilo většinu dříve smrtelných dětských nemocí, například neštovice, prakticky vymýtit. Společnost se zároveň mnohem více naučila o výživě a správné zdravotní péči. Výsledkem je, že děti dnes žijí zdravěji a déle.

Pro ilustraci: dítě narozené v roce 1914 mělo přibližně jednoprocentní šanci dožít se sta let; dítě narozené v roce 2014 má zhruba padesátiprocentní šanci na tak dlouhý život.

Druhou životní fází je střední věk. I zde dnes mnohé běžné nemoci lépe chápeme a účinněji léčíme. Ve druhé polovině dvacátého století se podařilo vyvinout sofistikovanější metody diagnostiky a léčby onemocnění, jako je rakovina nebo kardiovaskulární choroby. Zhruba ve stejné době přinesl výzkum nové poznatky o tom, jak mohou lidé své zdraví aktivně zlepšovat, a lepší vzdělání rozšířilo povědomí o rizikových faktorech.

Kouření začalo být konečně vnímáno jako závažný zabiják, což vedlo k regulaci tabákové reklamy a k razantním veřejným zdravotním kampaním upozorňujícím na jeho rizika.

Dnes se věda intenzivně zaměřuje na třetí životní fázi – stáří. Průlomy v této oblasti pravděpodobně povedou k dalšímu prodloužení průměrné délky života. Nemoci stáří, jako je Alzheimerova choroba, ovlivňují jak kvalitu, tak délku života. Důkladný výzkum těchto onemocnění už přináší výsledky a senioři skutečně žijí déle a zdravěji.

Například v roce 1950 měl devadesátiletý muž žijící v Anglii zhruba třicetiprocentní pravděpodobnost, že do roka zemře; dnes je tento odhad kolem dvaceti procent. Za prodloužení lidského života vděčíme především lepší výživě, pokročilejší lékařské technice a kvalitnější hygieně a sanitaci.

Nemusíte mít doktorát z ekonomie, abyste si všimli, že svět práce se za poslední desetiletí dramaticky proměnil. Váš každodenní pracovní život je bezpochyby velmi odlišný od toho, jak pracovala generace vašich rodičů. Jak ale tyto změny souvisejí s rostoucí délkou života?

Vaši rodiče pravděpodobně následovali jednoduchý třífázový model: škola, práce, krátké období důchodu. Lidé narození mezi čtyřicátými a šedesátými lety, kteří dokončili školu kolem dvaceti, se obecně mohli těšit na poměrně pohodlný důchod.

Podívejme se na příklad Jacka, narozeného v roce 1945. Vystudoval vysokou školu ve dvaceti letech, nastoupil do práce během amerického „zlatého věku“ po druhé světové válce a odešel do důchodu v 62 letech po 42 letech zaměstnání. O několik let později zemřel ve věku 70 let.

Jackova finanční situace byla stabilní, mimo jiné proto, že pobíral zaměstnanecký důchod a státní sociální zabezpečení. Protože žil v důchodu jen osm let a předtím pracoval přes čtyřicet let, připadalo na každý rok důchodu zhruba pět let aktivní práce – solidní základ.

Představme si ale, že by se Jack dožil sta let. S ohledem na rostoucí délku života to není nereálný scénář. V takovém případě by se stabilita jeho původního důchodového plánu začala hroutit – nebo by se zcela rozpadla.

Delší život jednoduše ztěžuje klasický „plný“ odchod do důchodu, protože tradiční třífázový společenský model, který měl financovat důchodová léta, přestává fungovat.

Podívejme se na současný příklad. Jane se narodila v roce 1998. Její očekávaná délka života se pohybuje kolem sta let, tedy asi o třicet let více než u Jacka. Pokud Jane odejde do důchodu v 65 letech, bude pracovat 44 let – ale v důchodu stráví přibližně 35 let. Úspory, které si vytvoří během pracovních let, tak jen těžko pokryjí tak dlouhé období neaktivity.

Jane má jen něco málo přes rok práce na financování každého roku důchodu – tedy zhruba pětinu toho, co měl Jack. Navíc, protože státní i zaměstnanecké důchody obecně vyplácejí stále méně, bude Jane muset odkládat na stáří stále větší část svého příjmu.

Je zřejmé, že prodlužující se délka života přináší společnosti vážné výzvy. A jak uvidíme v další kapitole, lidé v produktivním věku čelí i dalším problémům.