Ženský eunuch

Feminismus udělal ve dvacátém století obrovský krok kupředu. Téměř všude na světě feministky vybojovaly ženám právo volit a vlastnit majetek. Přesto nás od skutečné sociální rovnosti mezi muži a ženami stále dělí dlouhá cesta. Nejčastěji se diskutuje o reprodukčních právech žen a o tom, že mají mít plnou kontrolu nad svým tělem i svými rozhodnutími. Boj o respekt pokračuje.

Germaine Greer, jedna z klíčových postav moderního feminismu, se těmito otázkami zabývá ve své zásadní knize „Ženský eunuch“. Ta vyšla v roce 1970, ale mnohé její myšlenky jsou dodnes aktuální. Následující úryvky přibližují její teorie. Dozvíte se mimo jiné, proč poezie a malby oslavující ženskou krásu nejsou ani zdaleka lichotivé; proč ani ženské hrdinky v komiksech nejsou tak feministické, jak by se mohlo zdát; a proč jsou vaginální orgasmy tak vzácné.

Vlastnosti, které společnost u žen oceňuje, připomínají vlastnosti eunucha – podřízenost a bezpohlavnost. Od žen se očekává, že budou pozorné, vstřícné a trpělivé. Ambice, sebevědomí a jakékoli jiné projevy silné osobnosti se netolerují. Místo toho, aby ženy aktivně hledaly a braly si to, co chtějí, mají čekat, až jim někdo řekne, co mají dělat. Mají projevovat bezmyšlenkovitou radost, když dostanou dárek, neochvějnou oddanost svým rodinám a vlažnou, povinnou touhu po svých manželech.

V populární kultuře se dominantní ženy obvykle objevují v jedné ze dvou stereotypních podob – jako mazaná a svůdná femme fatale, nebo jako atletická a arogantní „dračice“. Ať už jde o hollywoodský trhák, telenovelu nebo komiks, tyto dominantní ženské postavy jsou na konci příběhu nevyhnutelně zkroceny nebo přemoženy mužským hrdinou. Diváci se tak učí, že „dominantní“ vlastnosti u žen jsou sice přitažlivé, ale pro muže vždy nebezpečné, pokud je nezkrotí.

Často se zdá, že celý pojem „žena“ je redukován jen na estetiku, bez skutečného obsahu. I ženské tělo má být měkké a neohrožující, zbavené známek síly či zralosti. Skutečná podstata ženy se vytrácí, když média a značky tlačí ženy k tomu, aby měnily svůj vzhled a přizpůsobily se této umělé normě. Tím, že po ženách požadují, aby vypadaly a chovaly se jako kastráti, dávají společenské normy zároveň najevo, že ženy nemohou – a nemají – hrát skutečně rovnocennou roli ani na veřejnosti, ani v soukromí.

Způsob, jakým mluvíme o sexu, podporuje představu, že ženy jsou pasivní příjemkyně. Ačkoli větší povědomí o vlastních touhách činí sex pro ženu – stejně jako pro jejího partnera – příjemnějším, mnoho žen své sexuální potěšení vůbec neupřednostňuje. Místo toho se učí vnímat sex jako něco, co mají poskytnout výměnou za závazek.

Stačí si vzpomenout na hrdinky romantických románů, které nutí své mužské protějšky čekat na sex, aby si zajistily, že jim zůstanou oddaní a neopustí je, jakmile „dostanou, co chtějí“. Prožitek ženy zcela ustupuje do pozadí. V důsledku toho mají ženy omezené znalosti o vlastních zkušenostech s orgasmem.

Klitoridální orgasmus, který je obdobou mužského orgasmu, bývá obvykle považován za vrchol ženské rozkoše. Vaginální orgasmus je však mnohem euforičtější. Je také obtížnější ho dosáhnout, protože vyžaduje jak fyzickou, tak psychickou stimulaci a zároveň hluboké emocionální propojení. Sex není něco, co ženy „dluží“ mužům za to, že se k nim chovají laskavě – je to potěšení, které ženy dluží samy sobě jako lidské bytosti.

Pokud však společnost bude i nadále vykreslovat sex jako čistě fyzický akt, v němž mají být ženy poslušné a štědré – a nic víc –, budou ženy jen těžko dosahovat plného potenciálu své sexuality.