Žena bez významu

V roce 1942 se v Lyonu, třetím největším městě Francie, začaly objevovat plakáty s nápisem „Hledá se“. Země byla před dvěma lety poražena nacistickým Německem. Hitler, který nechtěl okupovat celou Francii, zřídil na jihu země loutkový režim. Nová vláda však měla problém. Ten problém měl jméno – Virginia Hall.

Kdo to byla? Američanka s dřevěnou nohou, kterou nazývala Cuthbert, frankofilka, jež řídila vojenské sanitky a stala se první ženou ze spojeneckých řad nasazenou za nepřátelskou linii během druhé světové války. Kdykoli dostala příležitost se prosadit, Virginia excelovala. Byla přirozeně nadaná špionka, která vybudovala rozsáhlou síť operativců po celé jižní Francii a stala se jednou z nejúčinnějších organizátorek odboje.

Na konci války ji znalo jen málo lidí, ale ti, kdo ji znali, neměli pochyb o tom, že sehrála klíčovou roli při porážce Hitlerova Německa a osvobození Francie. V tomto shrnutí se dozvíte, jak náhodné setkání na francouzsko‑španělské hranici změnilo život Virginie Hallové, proč se německé tajné policii nepodařilo dopadnout „kulhavou dámu“ z Lyonu a jak ji americká zpravodajská služba přivedla z důchodu k poslední misi.

Boj proti nacistickému Německu ve Francii během druhé světové války byl zároveň hrdinský i krvavý. V samotném srdci odboje stáli obyčejní občané, kteří vedli partyzánskou kampaň proti Hitlerově mocné armádě, Wehrmachtu. Navzdory početní i materiální převaze nepřítele se členové odboje mohli spolehnout jen na vlastní odvahu tváří v tvář zdrcujícím okolnostem. Mnozí za to zaplatili životem.

Náš příběh však nezačíná v Evropě a jeho hrdinka, Virginia Hallová, nebyla Francouzka. Narodila se v Marylandu v roce 1906 jako dcera ambiciózní společenské „šplhačky“ Barbary, která si vzala svého šéfa, bankéře Edwina Lee Halla. Pro Barbaru to byl postup na společenském žebříčku, ale nedosáhla tak vysoko, jak doufala. Edwin své dědictví promrhal a rodině dokázal zajistit jen vnější zdání bohatství.

Prostorný venkovský dům Hallových v Marylandu působil okázale, ale k sídlům jejich zámožnějších sousedů měl daleko. Chybělo v něm ústřední topení i tekoucí voda – byl vším možným, jen ne moderním domem. Barbara, žena, kterou příbuzní popisovali jako „nafoukanou“, však měla plán: najít pro Virginii bohatého ženicha. Vybrala pro ni prestižní školu Roland Park Country School, která ji měla na takové manželství připravit.

Pro Virginii to ale nebyla přirozená role. Vysoká a štíhlá, s jiskrnýma hnědýma očima, byla živá a nezávislá dospívající dívka, která nosila klučičí kalhoty a kostkované košile. Ve volném čase lovila s puškou, jezdila na koni bez sedla, stahovala králíky z kůže a vyráběla náramky z živých hadů. Cenila si své svobody, ale zároveň milovala svou matku.

Po maturitě v roce 1924 se osmnáctiletá Virginia zasnoubila. Byl to odvážný pokus vyjít Barbaře vstříc, ale zasnoubení nemohlo dlouho vydržet. Ve vzduchu visela změna. Po roce 1920, kdy ženy konečně získaly volební právo, se začaly vymykat svým tradičním podřízeným rolím. Byla to éra flapperů – módních mladých žen s krátkými vlasy, cigaretou v ruce, sklenkou alkoholu a vášní pro jazz.

Do roka se Virginia se snoubencem rozešla. Pokud se nehodlala usadit a přijmout klidný domácí život, co vlastně plánovala se svou budoucností? Pro mladou dámu z vyšší společnosti z východního pobřeží, která ve škole vynikala v jazycích a toužila po dobrodružství, vedl v roce 1925 v podstatě jen jeden směr – do Paříže.

Paříž, do níž dvacetiletá Virginia dorazila v roce 1926, byla centrem vzrušující umělecké a literární scény. Všechno tu bylo jiné než v rasově segregovaných Spojených státech v době prohibice. Spisovatelé jako Hemingway a Gertrude Stein vysedávali v bohémských kavárnách a v zakouřených jazzových klubech se potkávali prostitutky, filozofové i malíři.

Virginia se zapsala do jazykového kurzu na École libre des sciences politiques. Brzy mluvila plynně francouzsky, i když si zachovala svůj charakteristický marylandský přízvuk. Bylo to bezstarostné období, které na ni zanechalo trvalý dojem. Francii – zemi, kterou si spojila se svobodou – považovala už navždy za svůj druhý domov.

Po úspěšném dokončení studia se Virginia v roce 1928 přestěhovala do Vídně, kde na Konsularakademie studovala jazyky a ekonomii. Když o rok později promovala a vrátila se do Spojených států, ovládala pět cizích jazyků – francouzštinu, němčinu, španělštinu, italštinu a ruštinu – a byla hluboce ponořená do evropské kultury i politiky. To z ní činilo ideální kandidátku pro diplomatickou službu.

Brzy však zjistila, že možnosti žen jsou i přes pokrok předchozího desetiletí stále velmi omezené. Americká diplomatická služba tehdy zaměstnávala asi 1 500 úředníků; jen šest z nich byly ženy. Není divu, že byla Virginia odmítnuta. Nejlepší pozice, kterou jí nabídli, bylo místo sekretářky na americkém velvyslanectví ve Varšavě.

Po krátkém působení v Polsku byla převelena do Smyrny (dnešního Izmiru) v Turecku. Frustrovaná a znuděná podřadnou rolí trávila volný čas lovem vodního ptactva v lagunách za městem. Právě při jedné z těchto loveckých výprav došlo k nehodě, která jí navždy změnila život.

V pátek 8. prosince 1933 přelézala Virginia plot s nabitou brokovnicí. V touze po prvním úlovku dne uklouzla a střelila se do levé nohy. Rychle ji převezli do nemocnice v Istanbulu, ale lékaři toho pro ni mnoho udělat nemohli. Na Štědrý den chirurgové amputovali nohu pod kolenem.

Od té chvíle se musela spolehnout na osmdesátikilovou dřevěnou protézu, kterou pojmenovala „Cuthbert“. Byla to těžká rána, ale Virginia byla odhodlaná ve své kariéře pokračovat. Během roku byla přeložena do Tallinnu v Estonsku. Právě tam se v roce 1939 stala svědkem vypuknutí druhé světové války.