Zbraňované lži

Všichni konzumujeme zprávy a média ve světě přesyceném obsahem. Uprostřed všeho toho hluku si ale jen málokdo z nás skutečně najde čas ověřit si pravdivost informací, na které narážíme. Jak často bez rozmyslu přebíráme překvapivé statistiky prezentované v přesvědčivých koláčových grafech a později je citujeme u večeře, aniž bychom tušili, jak přesné ve skutečnosti jsou?

I když máte pocit, že si pečlivě vybíráte ověřené zpravodajské zdroje, žádný zdroj není zcela imunní vůči chybám. O to důslednější bychom měli být při posuzování pravdivosti zpráv, které přijímáme – a právě tato kniha vysvětluje proč.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč byste měli vždy dvakrát prověřit citované zdroje, proč průměry nejsou vždy tím, čím se zdají být, a také proč možná až příliš důvěřujete „odborníkům“.

Máme přístup k většímu množství informací než kdykoli v minulosti. Přesto je pro nás stále obtížnější rozlišit mezi fakty a fikcí. To je ústřední problém života v informačním věku.

Za prvé, hlavní zdroj velké části těchto informací – internet – není regulován. Lidé mohou psát v podstatě cokoli chtějí a v takovém prostředí je velmi snadné vydávat nepravdy za fakta. Většina z nás navíc nemá čas ověřovat všechny informace, které online čteme, a i když jsme rádi, že text obsahuje odkazy na zdroje, jen málokdy na ně skutečně klikneme.

Autoři tak často vědí, že jejich tvrzení pravděpodobně nikdo podrobně zkoumat nebude, a proto se stává, že odkazy ve skutečnosti nepodporují to, co je v textu napsáno. Nejhorší viníci mívají společný znak: pokud článek okázale zdůrazňuje svou „poctivost“ či „objektivitu“, je to varovný signál, že něco není v pořádku.

Podívejme se například na web martinlutherking.org. Na první pohled působí jako stránka věnovaná životu vůdce hnutí za občanská práva. Stačí se ale podívat pozorněji a iluze se rychle rozplyne. Ve skutečnosti jde o zdroj neonacistické propagandy, který manipuluje s fakty a používá citace vytržené z kontextu k prosazení vlastní ideologické agendy.

Jedním ze způsobů, jak se úmyslně nastraženým pastem vyhnout, je sledovat především respektovaná média. I v takovém případě je ale dobré zůstat obezřetný. Instituce jako The New York Times nebo The Wall Street Journal jsou dlouhodobě považovány za důvěryhodné zdroje informací, protože své texty opírají o ověřené podklady. Ani tato média však nejsou neomylná.

Uveďme si příklad: v roce 2011 se novinář deníku The Washington Post a držitel Pulitzerovy ceny Jonathan Capehart nechal napálit falešným twitterovým účtem. Na jeho základě napsal článek o neexistujícím kongresmanovi a jeho volebním obvodu.

Podobné situace nastávají proto, že novináři nejsou bezchybní. Často musí pokrývat témata, o nichž toho sami mnoho nevědí, nebo jsou nuceni analyzovat statistiky a grafy, které přesahují jejich odborné schopnosti. Pokud je tedy původní zdrojový materiál zaujatý, novinář si toho nemusí všimnout – a nevědomky tak přebírá a šíří i tuto zaujatost.

Poučení? To, co čteme, bychom nikdy neměli brát jako bernou minci, a to bez ohledu na to, z jakého zdroje informace pocházejí.

Grafy a statistiky často jen letmo přelétáme očima, aniž bychom se nad nimi hlouběji zamysleli. Právě tomu bychom se ale měli vyhýbat.

Jako příklad si vezměme pojem „průměr“. Jde o často používaný termín, který má však ve skutečnosti tři odlišné významy. Aritmetický průměr získáme tak, že sečteme všechny hodnoty a vydělíme je jejich počtem. Modus (modální hodnota) je ta hodnota, která se v souboru vyskytuje nejčastěji. Medián je „prostřední“ hodnota v seřazeném souboru – tedy ta, která leží uprostřed mezi nejnižší a nejvyšší hodnotou.

Z běžného textu přitom často vůbec není jasné, o jaký typ průměru se jedná. V praxi se navíc často vybírá ten druh průměru, který nejlépe podporuje sdělení, jež chce autor předat.

Zvláštní opatrnost je na místě u aritmetického průměru, protože ten je nejcitlivější na extrémní hodnoty. Dobře je to vidět na příkladu z politiky. V prezidentských volbách v USA v roce 2004 údajně demokratický kandidát John Kerry vyhrál v devíti z jedenácti „nejbohatších“ států. To je překvapivé, protože se obecně má za to, že bohatší voliči častěji podporují republikány.

Ve skutečnosti však bylo „bohatství“ států počítáno právě pomocí aritmetického průměru. Extrémně vysoké příjmy několika málo velmi bohatých obyvatel tak statistiku výrazně zkreslily. Z toho ještě nevyplývá, že by v těchto státech žilo více bohatých voličů jako takových.

Podobně lze upravovat i grafy. Hodnoty na osách je možné nastavit tak, aby křivka působila strměji nebo naopak ploše. Představme si teoretický příklad: po dvě třetiny grafu je čas na vodorovné ose měřen v pětiletých intervalech, ale v poslední třetině se změní na dvouleté. Pokud jsou hodnoty v posledních dvou letech obzvlášť vysoké, většina čtenářů si všimne jen prudce stoupající křivky, aniž by si uvědomila, že poslední bod nemá stejnou váhu jako předchozí.

Manipulovat lze dokonce i s vizuálně jednoduchými prvky, jako jsou koláčové grafy. V roce 2012 odvysílala stanice Fox News koláčový graf znázorňující podporu jednotlivých kandidátů na republikánskou prezidentskou nominaci. Stačilo se na něj podívat podruhé a bylo zřejmé, že jednotlivé výseče dohromady dávají více než 100 procent.

Opatrnost při práci s čísly a fakty je jedna věc. Ještě náročnější je ale zohlednit kontext toho, co čteme. Právě tomu se budeme věnovat příště.