Závrat

Před jednou generací nebylo udržet se nad vodou v pracovním světě nijak zvlášť složité. Pokud se vám podařilo získat práci, která vás bavila, a dělali jste ji dobře, měli jste slušnou šanci, že u ní vydržíte až do důchodu.

Dnes je ale všechno jinak. Stále více věcí se decentralizuje – informace, korporace, dokonce i měny. A s decentralizací přichází nepředvídatelnost: udržet si jednu práci po celý život je téměř nemožné.

Co tedy dělat v tomto novém prostředí, kde stará pravidla přestala platit? Právě na to se snaží odpovědět tato kniha. Je částečně mapou současného proměnlivého pracovního terénu a částečně příručkou, jak se v něm orientovat.

Nabídne vám nástroje, které potřebujete, abyste zůstali flexibilní a inovativní. Dozvíte se mimo jiné, jak se nylon zrodil z neposlušnosti, proč je lepší být rákosem než dubem a proč věda rozhodně není neomylná.

Hodíte-li baseballový míček do vzduchu, spadne zpátky dolů, že? A co když poletíte na sever v letadle s neomezenou zásobou paliva? Nakonec se opět vrátíte na místo, odkud jste vzlétli.

Proč nám ale tyto odpovědi připadají tak samozřejmé? Protože odpovídají našemu současnému paradigmatu – tedy určitému obrazu světa, který tvoří základ našich představ o tom, jak mají věci fungovat. Součástí tohoto paradigmatu je gravitace, která způsobuje, že míče létající vzduchem se vracejí na zem a brání letadlům v tom, aby nekontrolovaně unikala do vesmíru.

Jak však upozorňuje filosof vědy Thomas Kuhn, paradigmata se mohou měnit. Změna paradigmatu dokáže zcela převrátit dříve sdílená přesvědčení. A protože lidé svá přesvědčení brání téměř za každou cenu, bývají takové změny zpravidla silně odmítány. Odpor neklade jen široká veřejnost, ale často i samotní vědci.

Například před koperníkovskou revolucí v šestnáctém století se věřilo, že Slunce obíhá kolem Země. Mnozí vědci v to dál věřili ještě desítky let, a to navzdory jasným důkazům, které tento názor vyvracely.

Existují však i nevědecká paradigmata, která bývají zakořeněná neméně hluboko. Každá doba přichází s vlastní sadou společenských předpokladů a teorií. Podle francouzského filosofa Michela Foucaulta mají lidé určité systémy norem a přesvědčení, které řídí jejich jednání. Tyto systémy se v čase proměňují a každá generace má své vlastní. Stejně jako ve vědě se obvykle nemění bez silného odporu.

Nekritické přijímání současných paradigmat spolu s odporem vůči jejich změně brzdilo uznání mnoha zásadních inovací v dějinách. Vezměme si bratry Louise a Augusta Lumièrovy, kteří v roce 1895 vyvinuli první „živé fotografie“ – později známé jako film. Publikum bylo zpočátku pohyblivými obrazy okouzleno. Jenže už po několika letech novota vyprchala, a jeden z bratrů proto prohlásil, že „kino je vynález bez budoucnosti“. Oba se pak rozhodli zaměřit na barevnou fotografii.

Proč ale ani oni, ani publikum nedokázali rozpoznat skutečný potenciál tohoto nového média? Byli příliš připoutaní ke starému paradigmatu, podle něhož fotografie dokáže zachytit a vyprávět pouze jeden okamžik, nikoli rozvíjet delší, složitější příběhy. Nenapadlo je proměnit jednotlivé snímky v moderní filmové vyprávění.

Máte někdy pocit, že čas plyne stále rychleji, jako by loňský rok utekl mnohem rychleji než ten předchozí? Možná se nemýlíte. Při letmém pohledu na dějiny Země se ukazuje, že svět se skutečně mění bezprecedentním tempem.

Abychom si to lépe představili, zkusme převést historii Země do jednoho kalendářního roku, v němž vznik naší planety připadá na 1. ledna. První suchozemští živočichové se objeví až 1. prosince. A trvá to až do 31. prosince, 23:50, než naši hominidní předci začnou chodit vzpřímeně. Zaznamenaná lidská historie začíná na Silvestra, méně než sekundu před půlnocí.

Teď měřítko znovu nastavme: 1. leden bude den, kdy hominidé poprvé začali chodit po dvou. Na tomto novém kalendáři připadá polovina prosince na vznik prvních jazyků. Průmyslová revoluce začíná ráno 31. prosince a později téhož dne, kolem 19. hodiny, dosahuje světová populace tří miliard lidí.

V posledních několika „hodinách“ lidských dějin došlo k nespočtu převratných inovací. Dnes můžeme například tisknout protézy na 3D tiskárnách a komunikovat okamžitě odkudkoli na světě. Žijeme v době neustálých změn – a ty jdou ruku v ruce s rostoucí nepředvídatelností.

Podívejme se třeba na změnu klimatu. Po staletí závisel úspěch společnosti na její schopnosti co nejpřesněji předpovídat počasí. Ve středověku například obchodníci, kteří věděli, že se blíží sucho a sklizně budou slabé, mohli včas nakoupit pšenici a později ji v době nedostatku prodat za vysoké ceny.

Dnes naše prediktivní schopnosti narušuje klimatická změna způsobená prudkým rozvojem a industrializací. Stále obtížněji dokážeme předpovědět, kde udeří ničivé povětrnostní jevy nebo které oblasti zaznamenají výrazný nárůst teplot. V budoucnu bude počasí pravděpodobně ještě méně předvídatelné a spolehlivé dlouhodobé prognózy se mohou stát minulostí.