Zánětlivá mysl

Pokud je rakovina císařem všech nemocí, pak je deprese bezpochyby králem duševních poruch. Co ale deprese vlastně je? A co ji způsobuje? Zatímco drtivá většina dosavadního výzkumu hledala původ deprese v mozku a psychice, převratné nové studie ukazují, že deprese není jen duševní, ale i tělesné onemocnění. A klíčovým spojovacím článkem je imunitní systém.

Tyto úryvky se zaměřují na některé z nejnovějších vědeckých poznatků, které vysvětlují, jak imunitní systém využívá zánět v boji proti nemocem, proč to může negativně ovlivňovat naši náladu a chování a jak by zánětlivá hypotéza deprese mohla přinést revoluční, holistické možnosti léčby.

V tomto shrnutí zjistíte:

• který nečekaný vedlejší účinek léku odhalil depresogenní působení zánětu,
• jak mohla deprese zachraňovat životy našich dávných předků,
• a proč mohou běžná antidepresiva mířit na nesprávný cíl.

Prodělali jste někdy „obyčejnou“ rýmu, při níž jste se z nejasných důvodů cítili smutní, letargičtí a nesocální? Když jsme nemocní, je normální cítit se sklesle. Dává to dokonce dobrý smysl: takové rozpoložení nás udržuje v posteli a šetří energii na boj s infekcí.

Imunitní systém toho dosahuje tím, že v celém těle vyvolá zánět, jehož úkolem je zničit virus nachlazení. Jakmile virus zmizí a zánět ustoupí, nálada se obvykle zlepší. Možná je ale za touto „nachlazeními vyvolanou skleslostí“ víc, než jsme si dosud mysleli.

Stále více vědců se domnívá, že právě tento jev může být klíčovým vodítkem k pochopení deprese. Podle nich skleslost nezpůsobuje samotná nemoc ani naše negativní myšlenky na to, že jsme nemocní, ale reakce imunitního systému na infekci – rozšířený zánět v těle. Tito badatelé zároveň začínají podezřívat, že přetrvávající zánět může stát za dlouhodobou poruchou nálady, kterou běžně nazýváme „deprese“.

Silný vliv zánětu na naši náladu dobře ilustruje příběh léku na revmatoidní artritidu. Revmatoidní artritida je autoimunitní onemocnění kloubů, které způsobuje jejich postupnou ztuhlost a otok. U autoimunitních chorob imunitní systém vyvolává zbytečný, chronický zánět namířený proti některým vlastním strukturám těla – v tomto případě proti kloubům.

V 90. letech dvacátého století vědci konečně objevili protilátku proti jednomu z klíčových zánětlivých proteinů, které se na tomto onemocnění podílejí. Na jejím základě vyvinuli lék, jenž pomáhá tlumit zánět, a tím zmírňovat bolestivou ztuhlost a otoky. V roce 1999 se na trh dostal první takový přípravek pod obchodním názvem Remicade.

Pro mnoho pacientů s revmatoidní artritidou působil Remicade téměř zázračně. Podávaný formou infuze nejen rychle ulevoval od bolesti, ale zároveň u pacientů vyvolával pocit náhlé radosti a veselosti. V University College Hospital v Londýně byla tato euforie po infuzi tak nápadná, že se sestry doslova přely o to, kdo bude infuze podávat.

Ačkoli tento jev – často označovaný jako „Remicade euforie“ – nebyl nikdy systematicky prozkoumán, naznačuje, že snížení zánětu může zlepšovat náladu. Naopak se zdá, že nadměrný zánět může depresi vyvolávat.

Abychom pochopili, proč tomu tak může být, musíme se blíže podívat na to, jak zánět funguje.

Od počátku věků lidé vedou války. Často mezi sebou navzájem, ale také proti tisícům drobných, neviditelných útočníků, kteří naše tělo denně zaplavují.

Imunitní systém se neaktivuje jen tehdy, když dostaneme rýmu. Ve dne v noci nás chrání před nepřátelskými bakteriemi, mikroorganismy, viry, patogeny a parazity – souhrnně označovanými jako antigeny –, které by jinak mohly vést k vážným nemocem nebo dokonce ke smrti.

Lidský imunitní systém se skládá z celé řady struktur a složek. Jeho nejdůležitějšími „vojáky“ jsou bílé krvinky, které se dělí na různé typy specializovaných imunitních buněk, například makrofágy a lymfocyty.

Makrofágy jsou velké buňky, jejichž úkolem je ničit škodlivé antigeny tím, že je obalí membránou s trávicími enzymy a „stráví“ je. Jsou rozmístěny na mnoha místech v těle a zvlášť hojně se vyskytují v citlivých oblastech, které často přicházejí do styku s vnějším prostředím – ve střevech, plicích, očích či močových cestách.

V průběhu tisíciletí evoluce se makrofágy „naučily“ rozpoznávat nejrůznější nebezpečné částice. Jakmile makrofág takovou částici identifikuje a pohltí, putuje k nejbližší lymfatické uzlině – žláze v oblasti krku, podpaží nebo třísel. Tam předává informace o vetřelci dalším buňkám, lymfocytům.

Tyto informace umožňují lymfocytům zkoordinovat imunitní odpověď celého těla. Pokud je hrozba vážná, začnou lymfocyty produkovat protilátky, které putují krví a vážou se na škodlivé antigeny. Díky tomu mohou další makrofágy útočníky snáze rozpoznat a rychle je zničit.

Makrofágy spolu také komunikují prostřednictvím cytokinů – proteinů, které stimulují další makrofágy, aby byly pohyblivější a agresivnější. Jejich „slepecký hněv“ při hledání a trávení vetřelců však může způsobovat vedlejší poškození našich nervových a svalových tkání. Proto silný zánět obvykle provází zarudnutí, ztuhlost a bolest v postižené oblasti. Zvýšené prokrvení a zadržování tekutin pak vede k otoku.

Zánět může být akutní, například když se říznete nebo utrpíte jiný úraz. Může se ale také změnit v chronický stav. Při chronickém zánětu jsou makrofágy, lymfocyty i cytokiny trvale mírně aktivované a jejich činnost postupně poškozuje okolní tkáně a narušuje normální fungování organismu.