Záměrná slepota

Pokud jste někdy pracovali v kanceláři, pravděpodobně jste zažili, jak snadno se mohou společné prostory, jako je kuchyňka, změnit v chaos. Na konci dne je dřez plný špinavého nádobí a lednice přetéká zbytky, které už nikdo nikdy nesní. Proč se to děje? Příčinou je záměrná slepota – stav, kdy se rozhodneme nevidět to, co máme přímo před očima.

Zatímco nepořádek v kancelářské kuchyňce může být jen drobnou nepříjemností, záměrná slepota – jak na osobní, tak na kolektivní úrovni – může vést k rozsáhlým katastrofám. Jak tedy funguje a jak ji překonat? To se brzy dozvíte.

V tomto shrnutí se mimo jiné naučíte,

• proč téměř nikdo neviděl přicházející krizi bydlení v roce 2007,
• proč na pláži uvidíte nahé lidi jen tehdy, když je opravdu chcete vidět,
• a proč jeden z největších zaměstnavatelů v Indii každý den mluví se svým řidičem.

V právu se pojem „záměrná slepota“ (často také „vědomá slepota“) vztahuje k principu, podle něhož je osoba odpovědná za čin, pokud mohla a měla vědět, že je něco problematické, ale rozhodla se to ignorovat.

Představte si například drogového kurýra, jehož zásilka byla odhalena na letišti. Aby se vyhnul vězení, mohl by tvrdit, že mu nikdo nikdy neřekl, co je v balících, které nesl, a že neměl úmysl porušit zákon. Měl by smůlu: právo se nezajímá o to, proč jste byli slepí k realitě, ale o to, že jste se tak rozhodli – v tomto případě tím, že jste si neohlídali svá zavazadla.

To však neznamená, že se záměrná slepota týká jen kriminality. Naopak, lidé k ní sahají v nejrůznějších situacích, často s katastrofálními následky. Stačí si vzpomenout na krizi bydlení v roce 2007. Prakticky nikdo ji nečekal – a právě záměrná slepota je jedním z hlavních viníků.

V letech předcházejících krizi se americký trh s bydlením rozvíjel šokujícím tempem: lidé s minimálními či žádnými příjmy kupovali luxusní domy s malými nebo nulovými akontacemi. Protože to dělali všichni, málokdo si dokázal představit, že by se mohlo něco pokazit. Současně finanční sektor vytvářel stále složitější nástroje, jako jsou swapy úvěrového selhání a různé deriváty, které nakonec trh srazily na kolena. Všechna tato investiční „vozidla“ však stála na iluzi nekonečného růstu trhu.

Lidé si opravdu měli uvědomit, že měli vědět lépe. Proč to ale neudělali? Vše se vrací k jedné hluboce lidské tendenci: nevědomé potřebě obklopovat se lidmi, kteří smýšlejí stejně jako my. Zpochybňování vlastních názorů je nepříjemné. Je mnohem snazší omezit kontakt s lidmi, kteří mají jiné názory a hodnoty.

V případě krize bydlení měli ti, kdo upozorňovali na nebezpečí, velký problém prosadit se a podložit své argumenty – nikdo nechtěl slyšet odlišný názor.

Láska je jednou z nejmocnějších emocí, které může člověk zažít, ale nese s sebou i vnitřní nebezpečí. Milovat někoho totiž často znamená dívat se na něj skrze růžové brýle, které nutně zakrývají jeho nedostatky. V důsledku toho může láska zastřít pravou povahu druhého člověka a vést k potenciálně katastrofálním následkům.

Například některé ženy si dlouho nevšimnou, že jejich partner zneužívá jejich děti. Teprve když se takové skutečnosti stanou nepopiratelnými – například v důsledku policejního vyšetřování – se drobné signály zneužívání stanou nepřehlédnutelnými. Záměrná slepota, která tyto signály zakrývá, bývá často poháněna různými obavami: ze ztráty živitele rodiny, z rozbití rodiny nebo ze zpochybnění vlastního obrazu partnera.

Často se urputně snažíme udržet si názor, který na partnera máme, i když je zjevně iluzorní. Naše vlastní identita může být tak silně závislá na tom, co si o nás druhý člověk myslí, že jakmile se dozvíme něco, co tento obraz rozbije, hroutí se spolu s ním i naše já.

Jinými slovy, láska nás může zaslepit – a totéž platí i pro naše myšlenky. Vychází to z faktu, že lidský mozek nemá rád vnitřní konflikt. Proto aktivně ignorujeme jakékoli skutečnosti, které by mohly vyvrátit naše dříve zastávané předpoklady.

Dobře to ilustruje příběh lékařky Alice Stewart. V 50. letech 20. století zjistila, že expozice rentgenovému záření během těhotenství souvisí s vyšším výskytem leukémie u dětí. V té době však bylo pro lékaře nemyslitelné, že by nízké dávky rentgenového záření mohly mít škodlivé následky. Na základě tohoto předpokladu většina odborníků usoudila, že Stewartová se mýlí. Udělali vše pro to, aby si udrželi své přesvědčení, a ignorovali důkazy.

Po mnoha letech sporů už ale nebylo možné fakta dál přehlížet. Za tímto odmítáním uvěřit něčemu zjevně očividnému stálo to, co psycholog Anthony Greenwald nazval „totalitním egem“. To se odvrací od hrozivých nebo neslučitelných myšlenek a dokonce přepisuje minulost, jen aby si uchovalo pozitivní obraz sebe sama. Tento psychologický impuls funguje jako vnitřní policejní stát, který nás vede k záměrné slepotě.