Zabij to ve svém pruhu

Britská společnost je dnes méně otevřeně rasistická než dříve. Hlasití bílí nacionalisté, kteří kdysi vykřikovali, že na černou barvu není v Union Jacku místo, jsou dnes spíše výjimkou. Politici jsou navíc mnohem důsledněji odhodláni rozebírat diskriminační struktury než kdykoli v minulosti. Skutečná rovnost je však stále v nedohlednu.

Nelze přehlížet fakt, že instituce v této zemi byly vybudovány tak, aby sloužily bílým mužům – a tento účel do značné míry plní dodnes. To výrazně ztěžuje život menšinám ve Velké Británii, zejména černým dívkám a ženám. Postoupit vpřed znamená překonávat nekonečnou řadu překážek – od školství zatíženého rasistickými stereotypy přes každodenní mikroagrese až po šokující rozdíly v odměňování.

Elizabeth Uviebinené a Yomi Adegoke znají statistiky a předsudky zažily na vlastní kůži, přesto zůstávají neohrožené. Jsou přesvědčeny, že všechny černé dívky a ženy v Británii mohou uskutečnit své sny a dosáhnout trvalé změny – bez ohledu na to, co kdo říká. Kniha Slay in Your Lane je jejich praktickým průvodcem, který jim má pomoci právě v tom.

V následujících kapitolách se dozvíte mimo jiné, jak rozpoznat mikroagrese, proč jsou černé dívky často povzbuzovány, aby se staly zdravotními sestrami místo inženýrek, a jak zásadní je péče o sebe pro dlouhodobý úspěch.

Černé ženy jsou nedílnou součástí britského života. Ať už jako podnikatelky, nebo jako inovativní tvůrkyně, jejich ekonomický i kulturní přínos výrazně utváří podobu země – přesto bývá často přehlížen. Není to překvapivé: žijí ve společnosti, kterou navrhli bílí muži pro bílé muže.

Tito muži dominují veřejnému prostoru od nepaměti a dodnes se pohodlně usadili na vrcholu. Život je mnohem jednodušší, když je vše nastaveno pro vaše pohodlí. Pokud jste bílý muž, můžete na univerzitě propadnout a přesto po vstupu na trh práce dosáhnout úspěchu. Pro ženy a lidi jiné barvy pleti – a zejména pro černé ženy – je to však úplně jiný příběh.

Žít v bílé patriarchální společnosti znamená být často redukována na patronizující stereotypy, místo abyste byla vnímána jako inteligentní, rovnocenná bytost, která si zaslouží čas a respekt ostatních. Černé ženy jsou navíc často házeny do jedné homogenní skupiny „těch druhých“. Rozdíl mezi ženami afrického původu a Afrokaribkami se jen zřídka bere v potaz.

Nejhorší je, že se od černých žen často očekává, že zapadnou do klišé obrazu „naštvané“, „silné“ a „sarkastické“ postavy. Jejich potenciál je systematicky podceňován a jejich kariérní postup tím trpí. Černým dívkám obvykle netrvá dlouho, než si uvědomí, že společnost nebyla navržena s ohledem na ně – je to jedna z prvních věcí, které se ve škole naučí.

Školní prostředí je pro černé dívky mimořádně náročné. Jakmile usednou do lavic, začnou vnímat propast mezi očekáváními svých rodičů a nízkými očekáváními společnosti, která jejich schopnosti neustále podceňuje. Zároveň si uvědomují, jak rasistické stereotypy o černých ženách jako agresivních či líných ovlivňují jejich každodenní realitu.

Bez ohledu na své skutečné nadání jsou černé dívky často tlačeny k profesím, které jsou považovány za „pro ně vhodné“. Často jsou tak povzbuzovány, aby se staly zdravotními sestrami, místo aby se například vydaly cestou inženýrství. To má zásadní dopad na jejich sebevědomí – začínají pochybovat, zda se někdy budou moci plnohodnotně účastnit společenského života na rovnoprávném základě.

Ani otevřená vzpoura však není reálnou možností. Bílí učitelé často automaticky předpokládají, že černé dívky „dělají problémy“, a trestají jejich prohřešky mnohem přísněji než prohřešky jejich bílých spolužaček. Černá dívka se tak může snadno ocitnout vyloučená za něco, za co by bílá dívka dostala jen další, „opravdu už poslední“ varování.

Britské univerzity zůstávají převážně bílým prostředím. To způsobuje, že se černí studenti cítí ještě více jako outsideři, než jak už se kvůli stereotypům o své inteligenci cítí. Bohužel to není jediný problém, s nímž se musejí potýkat – rasismus je stále součástí univerzitního života.

Stačí se podívat na počet incidentů s „blackface“ na kampusech po celé zemi: ať už jde o tematické večírky, nebo „jen o vtip“, studenti, kteří si barví obličej načerno, jsou stále až příliš běžným jevem. Dva nedávné příklady obzvlášť vynikají. Na „cestovatelském“ večírku na University of Edinburgh si studenti namalovali obličeje a převlékli se za somálské piráty. Na Cardiff University zašli medici ještě dál – zesměšňovali černého profesora tím, že si jeden z nich natřel obličej načerno a nosil obrovské dildo.

A pak je tu každodenní rasismus. Černým studentům je opakovaně odepírán vstup na koleje zaměstnanci, kteří automaticky předpokládají, že na univerzitu „nepatří“. Mnoho univerzit navíc během seznamovacího týdne pořádá takzvané „otrocké aukce“. Jedna z autorek takovou akci zažila na vlastní kůži, když nastoupila na Warwick University. Cheerleadingový klub tam uspořádal jednu z těchto aukcí s tématem Django Unchained.

Co stojí za tímto tristním stavem? Mnoho bílých studentů na elitních univerzitách se v běžném životě setkalo jen s velmi malým počtem černých lidí. To znamená, že nejsou jen necitliví, ale i vylučující. Ať už jde o to, že v nočním klubu žádají černé studenty o drogy, nebo dávají najevo překvapení, že byl černý spolužák na univerzitu přijat, tyto postoje posilují představu, že černí studenti na univerzitě vlastně nemají co dělat.

V kombinaci s nejistotou, kterou v nich zanechaly negativní školní zkušenosti, to přispívá k vyšší míře předčasného ukončování studia mezi černými studenty – 10 procent oproti 6,9 procenta v celkové studentské populaci.