Za slovy

Lidé vždy žili po boku zvířat. Báli jsme se jich, uctívali je, ochočovali je a nakonec si je začali brát domů jako společníky. Ale kolik toho ve skutečnosti víme o tom, co cítí a co si myslí? A mohou vůbec myslet a cítit?

Odpověď na tuto otázku je složitější, než se na první pohled zdá. Nejprve se musíme naučit vnímat zvířata jako jedinečné bytosti s jinými potřebami, způsobem myšlení a prožívání než máme my, a teprve potom se je pokusit chápat podle jejich vlastních měřítek. Až pak je můžeme opravdu poznat.

Zajímavé je, že existuje mnoho výzkumů, které ukazují, že zvířata dokážou myslet, cítit a komunikovat velmi složitými způsoby. Po seznámení s těmito poznatky už se na zvířata nikdy nebudete dívat stejně.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné, jak se z vlků stali psi, jak si šimpanzi zajišťují přístup k páření a jak spolu komunikují kosatky.

Všichni známe výraz „psí oči“ a většina z nás už zažila nával emocí při pohledu na psa s tímto zdánlivě smutným výrazem. Ale mohou psi skutečně cítit emoce?

Antropomorfismus a antropocentrismus představují obrovskou překážku v tom, abychom zvířata viděli taková, jaká opravdu jsou. Vědci jsou totiž vedeni k tomu, aby zvířata pozorovali, ale nepřisuzovali jim lidské vlastnosti – jinými slovy, aby se vyhýbali antropomorfizaci.

Vědec například může popsat, že slon stál mezi svým mládětem a hyenou, ale zdráhá se říct, že to udělal proto, aby mládě chránil. Vždyť by mohlo existovat i jiné vysvětlení.

A co antropocentrismus? To je představa, že lidé jsou jedineční v tom, že dokážou myslet a cítit. Má to zásadní důsledky: pokud jiná zvířata nemyslí a necítí jako my, proč by měla mít nějaká práva?

Lepší způsob, jak se na zvířata dívat, je uznat, že mají vlastní mysl – i když jinou než tu naši. Například díky vynikajícímu sluchu si slon všimne přijíždějícího nákladního auta nebo blížícího se stáda zvířat mnohem dříve než člověk. Může se tedy dát do pohybu dávno předtím, než si jeho ošetřovatel vůbec něčeho všimne. Pokud tuto skutečnost nebereme v úvahu, snadno chování slonů mylně vykládáme.

Je proto klíčové uznat rozdíly mezi lidmi a ostatními zvířaty, ale také mezi jednotlivými jedinci. Každý člověk je v něčem podobný ostatním, a přesto jedinečný – a totéž platí pro všechny ostatní druhy.

Lidé mají s jinými živočichy dlouhou společnou evoluční historii, a proto sdílejí společné kořeny. Zároveň jsme se však v mnoha ohledech odlišili. Přesto máme stále společné základní cíle: přežít, rozmnožit se, najít potravu a útočiště. Vzhledem k těmto společným rysům je představa, že zvířata nemohou myslet ani cítit, zcela absurdní.

Otázka ale zní: jak to můžeme prokázat?

Kdybyste měli navrhnout experiment, který by odhalil, jaké myšlenky se honí hlavou zvířeti, jak by vypadal?

Jednou z populárních teorií, jak testovat schopnost myšlení u zvířat, je tzv. teorie mysli – schopnost odhadnout, co si pravděpodobně myslí ostatní, a podle toho jednat.

Jak se tato teorie začala zkoumat? V roce 1978 vědci promítali skupině šimpanzů filmy, na nichž lidé mrzli zimou nebo se jim nedařilo dosáhnout na banán. Šimpanzům pak nabídli různé obrázky, které představovaly možná řešení daného problému – například radiátor, který by člověka zahřál, nebo klacek, jímž by mohl dosáhnout na banán.

Šimpanzi však při výběru správného obrázku selhávali, což mělo údajně dokázat, že postrádají teorii mysli. Pozorování šimpanzů ve volné přírodě ale takový závěr vyvracejí.

V přirozených podmínkách, kde má k samicím přístup pouze alfa samec, se šimpanzi nižšího postavení občas pokusí jeho dominanci zpochybnit. Dělají to s vědomím, že tím vyprovokují vůdce k demonstrativnímu výpadu, který odvede jeho pozornost – a v tomto rozptýlení může nižší samec za zády alfa samce se samicí kopulovat. To ukazuje, že šimpanzi velmi dobře vědí, jak alfa samec uvažuje a jak bude na jejich chování reagovat.

To nám ale stále mnoho neříká o tom, jak šimpanzi přemýšlejí sami o sobě. Ani další experimenty a jejich interpretace v tomto ohledu příliš nepomohly.

Sebereflexe se například často testuje tak, že se zvířeti na čelo nanese barva a pak se mu umožní podívat se do zrcadla. Pokud zvíře rozpozná samo sebe a pokusí se značku odstranit, považuje se za sebereflexivní. Tento test však ve skutečnosti prokazuje jen to, že zvíře chápe princip odrazu – že obraz v zrcadle není jiný jedinec, ale ono samo. O vnitřní sebereflexi jako takové neříká nic.

Ani pohled na mozek zvířete nám nedává jednoznačné odpovědi. Ačkoli je například mozek albatrosa strukturou velmi podobný lidskému, jeho inteligence se s naší nedá přímo srovnávat. Pták prostě potřebuje jiné dovednosti – třeba schopnost bezpečně se orientovat na stovky mil v bouřlivém počasí.