Za novou svobodu

Jak by vypadal život bez centrální vlády? Mnozí si automaticky představí chaos – bezprávnou zemi plnou zločinu a krutosti. Tato děsivá vize však skutečnosti vůbec neodpovídá. V řadě společností minulosti, například ve starověkém Irsku, lidé žili po dlouhá staletí v relativním míru bez centrálního státu, který by nad nimi vládl.

V moderním světě však skutečně bezstátní společnost nikdy neexistovala, a proto je pochopitelné, že si ji většina lidí jen obtížně dokáže představit. Situace se ale pomalu mění. Stále více lidí se obrací k libertarianismu – ideologii, která klade mimořádný důraz na individuální práva a prosazuje zrušení většiny funkcí centrální vlády.

Následující kapitoly vám poskytnou široký úvod do libertariánského myšlení. Dozvíte se, proč libertariáni tak zásadně odmítají centrální vládu, a uvidíte, jak by mohla fungovat společnost založená na libertariánských principech. Možná pak začnete nahlížet na stát podstatně kritičtěji.

Na této cestě se mimo jiné naučíte, jak lze všechna práva chápat jako práva vlastnická; proč libertariáni považují podněcování nepokojů za zločin; a jak by volné trhy mohly přispět k řešení problému znečištění.

Dnes stojí libertarianismus na okraji hlavního politického proudu. Býval však dobou, kdy představoval převládající názor. Ve skutečnosti na jeho principech vznikly i Spojené státy.

V sedmnáctém a osmnáctém století byly vlády obvykle ztělesněním všemocného státu v čele s králem. Politický řád se vyznačoval absolutní kontrolou, vysokými daněmi a státními monopoly. Klasickým liberálům – lidem, kteří jsou dnes považováni za předchůdce libertariánů – šlo o narušení tohoto řádu. Usilovali o uvolnění trhů a odstranění centrální kontroly, aby zlepšili životní podmínky širokých vrstev obyvatelstva. Chtěli ukončit nekonečné války a politický útlak a zabránit králům v tom, aby zneužívali náboženství k ospravedlňování tyranie.

Tyto principy hrály v zakladatelském období Spojených států zásadní roli – ale ne navždy.

Klíčová myšlenka této kapitoly zní: Libertarianismus se v průběhu amerických dějin výrazně proměňoval.

Anglický filozof John Locke byl klasickým liberálem, který ve svých textech o přirozených právech položil základy moderního libertarianismu. Mimo jiné tvrdil, že pokud se vláda stane tyranskou, mají občané právo se proti ní vzbouřit.

Na počátku dvacátých let osmnáctého století posunuli autoři John Trenchard a Thomas Gordon Lockeovy myšlenky ještě dál. Ve svých Cato’s Letters tvrdili, že stát je vždy nástrojem tyranie a nátlaku. Američtí revolucionáři, nadšení čtenáři Locka i Cato’s Letters, se těmito texty inspirovali a zakotvili libertariánské principy omezené vlády do zakládajících dokumentů Spojených států.

Jak ale čas plynul, tyto libertariánské hodnoty začaly erodovat a moc centrální vlády rostla. Na počátku devatenáctého století vznikla Demokratická strana, která se snažila znovu navázat na ducha svobody. Už ve čtyřicátých letech téhož století ji však začala hluboce rozdělovat otázka otroctví. Mezitím se k moci dostala abolicionistická – avšak zároveň výrazně etatistická – Republikánská strana. Ta sice otroctví zrušila, zároveň však začala poskytovat dotace velkým podnikům, zavedla federální kontrolu nad bankami a během občanské války i po ní prosadila řadu politik velkého státu.

Současně začaly jiné ideologie přebírat libertariánskou terminologii. Nejvýraznějším příkladem byl socialismus. Před jeho vzestupem v devatenáctém století byli libertariáni považováni za radikální, progresivní proud na „extrémní levici“. Socialisté se však brzy prohlásili za nové progresivisty a libertarianismus odsunuli na okraj.

Navzdory těmto překážkám je dnes Libertariánská strana třetí největší politickou stranou ve Spojených státech.

Libertarianismus bývá často označován za filozofii namířenou proti státu. Ve skutečnosti však všechny libertariánské postoje vycházejí z jednoho základního principu: axiomu neagrese.

Axiom neagrese je jednoduchý: žádný člověk ani skupina lidí nesmí zahájit násilí proti jinému člověku ani mu násilím vyhrožovat.

Na příkladech lze dobře ukázat, jak tento princip formuje libertariánské názory. Vezměme si například prostituci. Libertariáni ji nepovažují za zločin, protože nejde o agresi jedné osoby vůči druhé.

Libertariánský étos však nezakazuje pouze fyzické násilí a výhrůžky – odmítá také agresi vůči cizímu majetku.

Klíčová myšlenka této kapitoly: Axiom neagrese je základem libertariánského světonázoru.

Libertariáni chápou soukromé vlastnictví jako cokoli, co vzniklo tak, že někdo vzal přírodní zdroje a spojil je se svou prací – například když zpracuje dřevo na stavbu domu, nebo si na to někoho najme. Majitel pak může svůj majetek směnit za jiné zboží či služby a převést tak vlastnictví na někoho jiného.

Pro libertariána je soukromý majetek prodloužením těla jeho vlastníka – z čehož plyne, že veškerá práva jsou ve svém jádru právy vlastnickými.

Uvažujme třeba o svobodě projevu. Libertariáni ji chápou jako právo říkat, co chcete, na svém vlastním majetku – ať už jde o váš dům, nebo například pronajatý sál. Klasickým příkladem výjimky ze svobody projevu je situace, kdy někdo v kině falešně zakřičí „Hoří!“. Má na to právo, nebo ne? Stejně jako většina ostatních by i libertarián odpověděl, že nikoli. Důvodem však není omezení svobody projevu jako takové, ale to, že takové jednání představuje agresi vůči právům majitele kina i ostatních diváků. Dotyčný porušuje smluvní ujednání, do něhož vstoupil zakoupením vstupenky, tím, že narušuje promítání.

Největším agresorem ve společnosti však nejsou lidé, kteří křičí „Hoří!“ v kině. Je jím stát – centrální entita, která vládne určité skupině jednotlivců. Ačkoli je i stát složen z jednotlivců, běžně se dopouští činů, které by u soukromých osob byly zcela nepřijatelné. Občan, který shazuje bomby, je považován za masového vraha. Když totéž činí stát, nazývá se to prostě „válka“.

Stát si vytvořil sofistikovaný slovník, jímž se snaží přesvědčit veřejnost, že jeho jednání slouží „obecnému blahu“ či „veřejnému zájmu“. Tyto výrazy však jen zastírají skutečnost, že stát má monopol na agresi.