Vyjednávání o nevyjednatelném

V určitém okamžiku života – a pro mnohé z nás docela často – se dostaneme do sporu s někým jiným. Může to být blízký přítel, známý, rodič nebo dokonce láska vašeho života. A najednou zjistíte, že se znovu a znovu točíte v těch samých cyklech nesouhlasu kolem týchž problémů. Brzy si uvědomíte, že jste strávili celé ráno, den nebo dokonce týden ve stavu úzkosti, aniž byste se jakkoli přiblížili k vyřešení situace.

Jak tedy můžeme překonat zrádná úskalí mezilidských konfliktů a jakou roli v tom hraje naše sebehodnocení a identita? Jak uvidíte v tomto shrnutí, způsob, jakým sami sebe vnímáme, má zásadní vliv na náš přístup ke konfliktům.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• z čeho se skládá vaše identita,
• jak může vaše identita fungovat jako hlavní spouštěč konfliktů,
• a co má společného „vertigo“ s hádkami a spory.

Do sporu se někdy dostal každý z nás. Abychom však dokázali konflikty skutečně řešit, musíme porozumět složité dynamice, která se v nich odehrává.

Tradičně se má za to, že ke konfliktu přispívají dva hlavní faktory: racionalita a emoce. Obvykle začínáme hádku tím, že se odvoláváme na rozum. Tato část naší osobnosti, která se opírá o racionální úvahy a rozhodování, bývá v ekonomii označována jako homo economicus. Tento koncept předpokládá, že jednáme jako jednotlivci, kteří se snaží maximalizovat vlastní prospěch i vzájemně výhodné výsledky – zejména pokud jde o peníze nebo čas.

Druhým faktorem jsou emoce. Emoce, jako je strach, hněv nebo důvěra, jsou často iracionální, přesto však mohou dominovat našemu vnímání. Zkratkou pro tuto část naší osobnosti může být homo emoticus.

Vedle těchto dvou obvykle zmiňovaných faktorů – racionality a emocí – však existuje ještě třetí, často opomíjený: identita. Identita je utvářena naší sebereflexí a snahou dát vlastní existenci smysl. Stejně jako jsme homo economicus a homo emoticus, jsme i homo identicus.

Identita je také základem kmenů – skupin lidí, které spojují podobné myšlenky, hodnoty nebo náboženská přesvědčení. Aby autor tuto myšlenku přiblížil, provedl experiment, který ukazuje sílu kmenové identity v konfliktech.

Celkem 45 účastníků bylo náhodně rozděleno do šesti skupin. Každá skupina pak odpovídala na sérii otázek k různým tématům: jaký má názor na trest smrti, jaké považuje za nejdůležitější hodnoty svého „kmene“ a podobně. Po 50 minutách diskuse musely skupiny vybrat jediný kmen ze šesti, který by je všechny zastupoval. Pokud by se nedohodly, měla být – v rámci hry – zničena celá planeta.

Autor tento experiment opakoval po celém světě s mnoha různými skupinami. A navzdory vysokým (byť imaginárním) sázkám byla planeta „zachráněna“ jen v několika málo případech. Účastníci se natolik ztotožnili se svou novou kmenovou identitou, že raději „dopustili“ zničení světa, než aby přijali identitu jiné skupiny. Nové kmenové vazby se vytvořily neuvěřitelně rychle a tak silně, že konflikt prakticky nebylo možné vyřešit.

Když se na chvíli zamyslíte, pravděpodobně si uvědomíte, že vaše identita má alespoň dvě složky.

První je takzvaná jádrová identita. Tvoří ji charakteristiky, které vás definují v samotné podstatě, a lze ji dále rozdělit do pěti prvků:

• přesvědčení, včetně morálních hodnot,
• rituály, například společné rodinné večeře,
• loajalita, třeba patriotismus,
• hodnoty, jako je spravedlnost,
• a emocionálně významné zážitky, například narození dítěte.

Jádrovou identitu nemají jen jednotlivci. Mohou ji mít i sociální skupiny, firmy nebo státy – právě tak vznikají osobnosti značek, firemní hodnoty nebo ústavy.

Vaše jádrová identita není nutně zcela neměnná – můžete například přijmout nové hodnoty. Vaše subjektivita a vnitřní jádro však v zásadě zůstávají stejné a vy jste stále „vy“ jako jedinečná osoba.

Druhou složkou je vztahová identita. Ta vás definuje podle vašeho vztahu k jiným lidem nebo skupinám.

Vzpomeňte si na experiment s kmeny z předchozí kapitoly. Skupiny měly tři kola vyjednávání, aby „zachránily svět“. Na začátku jednotlivé kmeny spolupracovaly jako kolegové na společném cíli. Jak však vyjednávání pokračovalo, napětí rostlo a ochota spolupracovat se rozpadala.

Proč k tomu došlo? Autor se domnívá, že klíčovou roli hrálo prožité odmítnutí. V důsledku tohoto odmítnutí se jejich vztahová identita – která se mění snáze než identita jádrová – posunula. Napětí vzniklo ve chvíli, kdy si skupiny začaly uvědomovat, jak je vnímají ostatní. Vztahy mezi skupinami se vyhrotily a staly se napjatými, zatímco jádrová identita s tím měla pramálo společného.

Jádrová identita vychází z hledání smyslu uvnitř nás samotných; vztahová identita se naopak utváří skrze soužití a příslušnost k druhým. Právě existence vztahové identity vysvětluje, proč je pro úspěch v jednáních a řešení konfliktů tak důležité udržet atmosféru spolupráce.