Výborné ovce

V době, kdy Spojené státy procházejí krizí vedení, v níž chudí dále chudnou a bohatí bohatnou, nastal čas přehodnotit naši víru v současné lídry – téměř všichni totiž prošli elitními a prestižními americkými univerzitami. Měli by představovat nejbystřejší mozky své generace, to nejlepší z nejlepších. S ohledem na jejich zjevná selhání je však načase podívat se blíže na instituce, které je údajně připravily na elitní pozice.

Tato kniha nejen ostře kritizuje praktiky a postoje elitních univerzit, ale zároveň nabízí studentům praktické rady, jak si jít za svými cíli i v prostředí institucí, které jako by byly navrženy k tomu, aby je zlomily. Ukazuje jim také, že po absolvování nemusí automaticky nastoupit do prestižních profesí, jako je správa hedgeových fondů nebo poradenství, jen proto, že se to považuje za „logické“ pokračování elitního vzdělání.

Ve skutečnosti mnoho zaměstnavatelů cíleně vyhledává všestranné osobnosti formované studiem humanitních oborů. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte: proč je Mitt Romney ještě více odtržený od reality, než jste si mysleli; proč elitní univerzity zacházejí se studenty jako se zákazníky; a proč může být titul z humanitních věd ve skutečnosti cennější než titul z financí.

Hollywood nám předkládá velmi jednostranný obraz vysokoškolského života – plného večírků, bláznivých zážitků, sebepoznání a „nejlepších let našeho života“. Ačkoli může studium na první pohled působit lákavě, výzkumy ukazují, že na univerzitních kampusech ve skutečnosti panuje krize duševního zdraví.

Ve studii Americké psychologické asociace uvedlo téměř 50 procent vysokoškoláků, že zažili pocity beznaděje, a 33 procent se cítilo tak depresivně, že po celý rok mělo problém normálně fungovat. Potvrzuje to i nedávná dlouhodobá studie, podle níž je duševní stav vysokoškolských studentů nejhorší za celou 25letou historii sledování.

Rozpor mezi zdáním a realitou je obzvlášť patrný u studentů elitních škol, kteří navenek působí jako „superlidé“: zvládají obrovské pracovní nasazení a přitom si udržují auru spokojenosti. Přesto například studenti Stanfordu mluví o tzv. Stanford Duck Syndrome: vidí se jako kachny, jejichž klidný pohyb na hladině skrývá zběsilé máchání nohama pod vodou. Jeden student z Yale vystihl normalizaci deprese na své škole slovy: „Můžu být nešťastný, ale kdybych nebyl, nebyl bych na Yale.“

Stres ze studia by možná nebyl tak zhoubný, kdyby studenti skutečně sledovali své sny. Mnozí to však nedělají. Na elitních univerzitách se studenti často cítí donuceni mířit do poradenství či financí, aby získali uznání vrstevníků. Stačí si uvědomit, že v roce 2010 zamířila polovina absolventů Harvardu právě do financí nebo poradenství. To je překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že průzkumy mezi prváky na elitních školách jen zřídka ukazují jakýkoli zájem o tyto kariérní dráhy.

Není tedy divu, že mnozí později zpochybňují hodnotu svých životních rozhodnutí. Odkud se bere tento obrovský tlak na neustálé dokazování vlastních schopností – i poté, co už byli přijati na elitní univerzitu? Odpověď často začíná doma.

Všichni jsme se někdy setkali s „tygřími rodiči“ – matkami a otci, kteří neustále dohlížejí na život svých dětí a vyvíjejí na ně silný tlak spojený s kritikou. Tito rodiče to bezpochyby myslí dobře, ale přehnaně direktivní výchova je pro blaho dětí stejně škodlivá jako krajně benevolentní, „laissez-faire“ přístup.

Ačkoli se tyto dva styly mohou zdát jako naprosté protiklady, ve skutečnosti jde v obou případech o infantilizaci – tedy o zacházení s mentálně způsobilým mladým člověkem, jako by byl malé dítě. Představte si to takto: když osmileté dceři stále zavazujete tkaničky, škodíte jí v zásadě stejně jako tehdy, když na ni vyvíjíte tlak, aby měla z testu jedničku. Samotné činy jsou odlišné, ale v obou případech dáváte dítěti najevo, že samo nic nezvládne.

Tygří rodiče tak nevědomky potlačují schopnost svých dětí vyjadřovat vlastní kreativitu prostřednictvím vlastních zájmů a tužeb. Jeden student Stanfordu například poznamenal, že kdyby přešel z inženýrství na umění – což si ve skutečnosti přál – jeho rodiče by mu přestali platit školné. Tygří rodiče navíc děti okrádají o jejich vlastní ambice tím, že se s jejich životy přehnaně ztotožňují: vidí v nich prodloužení své vlastní vůle, nikoli samostatné osobnosti s jedinečnými potřebami a přáními.

V USA se skutečně šíří trend řídit rodinu jako ziskovou společnost: úspěchy dítěte se redukují jen na ty nejnovější, běžné studijní neúspěchy se překládají do jazyka ambiciózní firemní kultury, v níž je „špatné čtvrtletí prodeje“ – tedy slabší semestr ve škole – zcela nepřijatelné. Děti už nejsou prostě milované, ale „mají hodnotu“. Jejich úspěchy nejsou pozoruhodné proto, že vyjadřují osobní růst, ale proto, že naplňují touhy a nenaplněné ambice rodičů.

Nedávný absolvent Yale to vystihl, když popsal, jak ho matka „protlačila“ všemi elitními dveřmi, které chtěla ona sama, aniž by se kdy vážně zajímala o to, co chce on.