Vstaňte, ženy!

Boj za rovné volební právo – hlas pro každého občana – trval ve Spojeném království velmi dlouho. Ve skutečnosti uplynulo téměř celé století, než se sen stal skutečností. Nerovnost však poznamenala i samotný boj. Myšlenka, že všichni muži by měli mít právo volit své zástupce, byla pro mnohé mnohem snáze přijatelná než představa, že by stejná práva měla platit i pro ženy.

A právě zde vstupují do hry takzvané sufražetky. Hnutí soustředěné kolem Ženské sociální a politické unie (WSPU) bylo formováno a ovládáno charismatickou rodinou Pankhurstových. Mezi počátkem 20. století a první světovou válkou byla WSPU nejoddanější a nejmilitantnější organizací bojující za volební právo žen v Británii.

Od útoků na přední členy tehdejších vlád přes rozbíjení oken, zapalování poštovních schránek, občasné bombové útoky až po masové pochody – sufražetky byly odhodlány vzít věci do vlastních rukou a dosáhnout rovnosti ve své zemi. Cesta, kterou se vydaly, nebyla snadná: na své pouti čelily mimořádně brutálním represím ze strany státu, policie i vězeňské služby.

Následující kapitoly vyprávějí jejich příběh. Dozvíte se, proč hnutí za volební právo věřilo, že neexistuje alternativa k militantnímu přímému jednání; kdo byli Pankhurstovi a proč sehráli v boji za volební právo tak významnou roli; a jak první světová válka změnila společenské postoje k roli žen.

Po volební reformě v roce 1832 mohlo ve Spojeném království hlasovat přibližně 800 000 majetných mužů. Ženy však zůstávaly bez volebního práva. Mnoha lidem se to zdálo krajně nespravedlivé. Anglický filozof John Stuart Mill například v roce 1867 upozorňoval, že je nespravedlivé, aby ženy, které platí daně, nemohly volit své zástupce.

Přesto se na této situaci dlouho téměř nic neměnilo. I socialistická Labour Party, která se jinak hlásila k rovnosti, mlčela. Její vůdci se obávali, že volební právo získají pouze bohaté ženy, což by posílilo konzervativní a liberální strany.

Na přelomu 20. století vypadala situace pro zastánce volebního práva žen beznadějně. Frustrovány nedostatkem pokroku se sufražetky Emmeline Pankhurstová a její dcera Sylvia rozhodly vzít věc do vlastních rukou. V roce 1905 začaly přímo lobovat u členů parlamentu, ale jejich argumenty většinou narážely na hluché uši.

Jedinou výjimkou byl John Slack, liberální poslanec za St Albans. Slack se rozhodl vznést otázku volebního práva žen v parlamentu a předložil návrh soukromého zákona – návrh na změnu zákona. Ten byl však zablokován obstrukcemi. Odpůrci záměrně protahovali rozpravu o jiných návrzích. Když se konečně dostal na řadu Slackův návrh, zbývalo na jeho projednání jen 30 minut. Jakmile byl oznámen, poslanci se smáli a tleskali.

V tu chvíli si Pankhurstovi uvědomili, že budou muset změnit taktiku. Pokud chtěli ženám zajistit volební právo, pouhé zdvořilé prosby o změnu zjevně nestačily. Jaká tedy byla alternativa? Museli se stát mnohem konfrontačnějšími a společnost šokovat.

Jejich organizace – Ženská sociální a politická unie (WSPU) – přijala nové motto, které tuto změnu taktiky vystihovalo: „Činy, ne slova.“ Christabel, další z dcer Pankhurstových, a Annie Kenneyová, textilní dělnice z Oldhamu, šly příkladem. Přerušily liberální shromáždění v Manchesteru a mávaly transparentem s nápisem „Dáte volební právo ženám?“ Když je policisté odváděli, Christabel na jednoho z nich plivla, dobře si vědoma, že ji to dostane do vězení.

Obě ženy byly obviněny z maření výkonu úřední moci, Christabel navíc z útoku. Když odmítly zaplatit pokuty, byly odsouzeny k několika dnům vězení. To vyvolalo veřejnou debatu. Noviny jako The Times o procesu informovaly – šlo o první akci WSPU, která se kdy dostala do celostátního tisku.

Emmeline Pankhurstová a její dcery založily WSPU v roce 1903. Po celou dobu existence hnutí stály v jeho centru a jejich myšlenky formovaly jeho identitu. Jejich silná víra v účinnost činů spíše než slov se odrážela v oficiálním mottu. Dokonce i barvy organizace – fialová, bílá a zelená – zvolily samy Pankhurstovy.

Jejich militantnost a oddanost inspirovaly ženy po celém Spojeném království, aby bojovaly za své právo volit. Kdo tedy byly tyto radikální ženy?

Začněme Christabel. Vedla WSPU po boku své matky a stala se takovou ikonou hnutí, že ženy nosily brože s jejím portrétem. Získala prvotřídní titul v oboru právo, ale nesměla tuto profesi vykonávat, protože byla žena.

Pak tu byla Sylvia. Studovala na Manchester Art School a na Royal College of Art. Své umělecké vzdělání využila při navrhování mnoha transparentů WSPU i členských průkazů.

Šlo o úzce semknutou skupinu. Většina žen v hnutí byla Pankhurstovým nesmírně loajální, jejich občasný autoritářský styl vedení však vyvolával i neshody. V roce 1907 se Teresa Billington-Greigová, zastánkyně demokratičtějšího pojetí hnutí, rozhodla, že má dost, a založila odštěpenou skupinu od WSPU.

Pankhurstovy z toho nadšené nebyly. Podle nich bylo demokratické rozhodování jen ztrátou času. Christabel na rozkol reagovala dopisem členkám organizace, v němž jim připomněla, že jde o „vojenské hnutí“. „Ti, kdo nemohou následovat generála,“ dodala, „musí vystoupit z řad.“

Tento postoj si neochvějně udržovaly. Když Fred a Emmeline Pethick-Lawrenceovi, dva významní podporovatelé WSPU, kteří sehráli klíčovou roli ve fundraisingu, zpochybnili potřebu další eskalace militantních akcí, byli také vyloučeni. Když se jednoho dne dostavili do nových kanceláří hnutí, zjistili, že se Emmeline a Christabel jednoduše rozhodly, že jim neposkytnou stoly – byly zkrátka odstřiženi.