Všechny svobodné ženy

Svobodné ženy pomohly vybudovat Ameriku. Po zhruba 250 let byly ženy, které neměly na starosti domácnost a děti, klíčovými postavami při válečném úsilí i při rozvoji městských center. Přestože svobodné ženy v posledních desetiletích dosáhly značného pokroku směrem k sociální rovnosti, být svobodnou ženou v moderní společnosti stále není jednoduché.

Veřejné instituce i soukromé firmy se snaží vypořádat s problémem genderové mzdové propasti a média se dál soustředí na práva žen. Přesto budoucnost svobodných žen v Americe vypadá světleji než kdy dřív.

V tomto shrnutí zjistíte, proč společnost stále nahlíží na svobodné ženy s podezřením, jaké bylo být svobodnou ženou v New Yorku v 50. letech a proč nikdy nebylo lepší být single než dnes.

Dnes se zdá, že ve společnosti je víc svobodných žen než vdaných. Nebylo tomu tak ale vždy. Ještě před dvaceti lety, když svobodná žena tvrdila, že byla na pracovišti sexuálně obtěžována, bývala jen zřídka brána vážně.

V roce 1991 ukázal jeden velmi sledovaný případ, jak může status svobodné ženy ženu v očích veřejnosti znevěrohodnit. Právnička a profesorka Anita Faye Hill svědčila před senátním výborem proti svému bývalému zaměstnavateli Clarenci Thomasovi, který měl být brzy jmenován soudcem Nejvyššího soudu USA. Thomas, její někdejší nadřízený, měl podle ní opakovaně pronášet sexuální narážky, odkazovat na obscénní praktiky a velikost svého penisu.

Šokující bylo, že během slyšení byl Hillové její status svobodné ženy přičten k tíži. Mnozí Thomasovi podporovatelé její obvinění odmítli s tím, že jako starší svobodná žena zjevně není schopná udržovat zdravé vztahy s muži. Dokonce tvrdili, že Hillová trpí erotomanií – bludy, že o ni mají mocní muži zájem.

Senátní justiční výbor nakonec její tvrzení zamítl a Thomasovo jmenování do Nejvyššího soudu schválil. Protože byla slyšení vysílána v televizi, stal se incident celonárodní událostí. Výsledek mnoho Američanek rozhořčil.

Výbor, který Hillovou vyslýchal, byl složen výhradně z mužů. V té době zasedaly v Senátu jen dvě ženy a ve Sněmovně reprezentantů jich bylo jen několik dalších. Ženy po celé Americe si uvědomily, že je třeba něco změnit v samotných centrech moci.

Už rok po Hillové svědectví kandidovalo na senátorská křesla nezvykle mnoho žen. Čtyřem z nich se podařilo ve volbách uspět a staly se senátorkami – nebylo to vysoké číslo, ale byl to začátek.

Pro ženy žijící v raných amerických koloniích bylo manželství nezbytnou podmínkou přežití, protože zákon přiznával svobodným ženám jen minimum práv. V sedmnáctém století nesměly svobodné ženy ze zákona vlastnit majetek. Jedinou výjimkou byly vdovy, které mohly zdědit majetek po zesnulém manželovi – a i tyto případy byly poměrně vzácné. Vdova bez majetného muže však neměla co dědit, a stávala se tak závislou na komunitě nebo příbuzných.

Svobodné ženy nebyly marginalizovány jen právně, ale také společensky. Často se jim posměšně říkalo „trnák“ – podle ryby s ostnatým ocasem a málem masa – což vystihovalo negativní pohled společnosti na starší ženy, u nichž se předpokládalo, že už si manžela nenajdou.

Teprve dlouho po americké revoluci začaly ženy usilovat o větší společenskou nezávislost. Co tento posun v myšlení a jednání vyvolalo? Když muži v 70. letech 18. století odcházeli z domovů bojovat v revoluční válce, ženy, které zůstaly, se musely postarat samy o sebe a převzít odpovědnost za rodinný majetek či podnikání.

Zároveň přes Atlantik přicházely nové, radikální feministické myšlenky inspirované francouzskou revolucí, o nichž americké ženy četly, mluvily a diskutovaly. V polovině devatenáctého století pak ekonomický a populační boom v USA dále rozšířil sociální příležitosti pro ženy. Profese jako učitelství či ošetřovatelství potřebovaly nové pracovní síly a ženy se této příležitosti chopily.

Stále více žen tak získávalo možnost finančně se osamostatnit, aniž by se musely spoléhat na manžela nebo rodinu. Americká spisovatelka Louisa May Alcott například zůstala celý život svobodná. Pracovala jako učitelka, chůva, zdravotní sestra i redaktorka časopisu, než vydala své romány Malé ženy a Malí muži.