Všechny bychom měly být feministky

Právo žen volit, větší rovnost v odměňování, legalizace potratů v důsledku rozhodnutí Roe v. Wade – v posledních sto letech feminismus dosáhl řady významných vítězství v oblasti rovnosti žen a mužů. Mnohé to vedlo k přesvědčení, že feminismus už splnil svůj účel a dnes není potřeba. Feminismus je však stále nezbytný.

V moderní době sice došlo k velkému pokroku, ale jak uvidíme, nežijeme ve společnosti, v níž by si obě pohlaví byla skutečně rovna. Muži stále určují standardy a ženy nemají stejné příležitosti jako jejich mužské protějšky.

Autorka na základě vlastních zkušeností s normami a předsudky, které vedou k genderové nerovnosti, a také s vizí, jak je překonat, přesvědčivě vysvětluje, proč bychom všichni měli být feministé. V tomto shrnutí se dozvíte, proč je slovo „feminismus“ tak často špatně chápáno; proč v Nigérii ženy nemohou chodit samy do klubů; a která kultura kdysi považovala narození dvojčat za zlé znamení.

Zažili jste někdy hádku, během níž někdo použil slovo „feminismus“? Všimli jste si, jak lidé reagovali? Stejně jako u mnoha jiných -ismů i feminismus vyvolává širokou škálu reakcí – a mnohé z nich jsou negativní. Často dokonce vyvolává agresi a pohrdání.

Autorka to zažila už jako teenagerka – v době, kdy ani přesně nevěděla, co to znamená být feministkou. Ve čtrnácti letech se dostala do prudké hádky s blízkým mužským přítelem rodiny. Když se spor vyostřil, označil ji za feministku tónem, jako by feministé stáli na úrovni zločinců. A nebylo to naposledy, kdy se s takovým postojem setkala.

Při jednom rozhovoru k propagaci své první knihy Fialový ibišek jí novinář doporučil, aby se za feministku neoznačovala. Proč? Podle něj jsou ženy, které se nazývají feministkami, závistivé, nešťastné a neschopné najít si muže.

Autorka má mnoho podobných zkušeností. Jedna nigerijská akademička jí například řekla, že feminismus je západní rozmařilost, která je v rozporu s africkou tradicí.

Feminismus však neodmítají jen jeho otevření odpůrci. Mnoho lidí je přesvědčeno, že muži a ženy by měli mít rovná práva, ale zároveň tvrdí, že feminismus už není potřeba, protože rovnosti bylo dosaženo. Podle nich byly ženy dříve utlačované, ale dnes už mají stejné svobody jako muži.

Jeden z autorčiných přátel přesně tento postoj zastával. Nedokázal pochopit, v čem jsou ženy znevýhodňovány – dokud si to neprožil na vlastní kůži. Jednou večer šli společně na večeři. Auto jim zaparkoval obsluhující zřízenec a autorka mu dala spropitné. Místo aby poděkoval jí, podíval se na jejího mužského přítele a řekl: „Děkuji, pane.“ V tu chvíli její přítel poprvé nahlédl do každodenního, nenápadného znevažování žen.

Ve většině světa dnes existují zákony, které ženám zaručují právo být voleny do politických funkcí nebo věnovat se jakékoli kariéře, kterou si zvolí. To je bezpochyby výrazný posun oproti minulosti. Tato právní opatření však ženy nechrání před jinými formami diskriminace na základě pohlaví.

Jedním z dobře známých příkladů je takzvaný skleněný strop – pojem, který popisuje situaci, kdy nejvyšší pozice v organizacích, a s nimi i nejvyšší platy, systematicky připadnou mužům. Platí to i v údajně „ženských“ oborech, jako je vaření, školství nebo umění. Vedoucí pozice s tituly jako šéfkuchař či děkan univerzity obvykle zastávají muži. A když se na takovou pozici dostane žena, bývá to spíše výjimka než pravidlo.

Tato nerovnost se neprojevuje jen na vrcholových postech; existuje také příjmová propast mezi pohlavími napříč obory. V roce 2014 vydělávali muži zaměstnaní na plný úvazek v průměru o 21 procent více než jejich ženské kolegyně na srovnatelných pozicích. Na každý dolar, který vydělal muž, připadlo ženě jen 79 centů.

Zatímco některé formy sexismu, jako je právě platová nerovnost, lze snadno doložit daty, jiné jsou subtilnější – o to však reálnější. Autorka například popisuje kamarádku, která byla povýšena na vysoce postavenou manažerskou pozici. Muž, kterého nahradila, byl obdivován pro svůj přísný, detailní a autoritativní přístup. Když však ona potrestala zaměstnance za falšování docházky stejně jako její předchůdce, nedočkala se uznání; naopak byla označena za obtížnou a agresivní.

Další přítelkyně zažila jiný typ diskriminace. Na poradě přišla s novým nápadem, který její šéf okamžitě smetl ze stolu. Když však později stejnou myšlenku zopakoval její mužský kolega, byl za ni pochválen.

Tyto příklady ukazují, že muži a ženy jsou posuzováni podle odlišných měřítek. Když muži projevují autoritu a otevřeně vyjadřují své názory, získávají respekt. Když totéž dělají ženy, bývají kritizovány a odmítány – jen proto, že jsou ženami.