Všechno je v háji

Většina z nás má naděje a sny o lepší budoucnosti. Co když nám ale právě tyto naděje ve skutečnosti brání žít spokojenější život? Co když všichni honíme budoucnost, která nikdy nemůže naplnit naše očekávání? Může to znít hodně pesimisticky, ale zároveň je v tom i důležité a povzbudivé poselství.

Jak upozorňuje autor Mark Manson, v posledních generacích došlo po celém světě k obrovskému pokroku – zejména v oblastech chudoby, hladu a dětské úmrtnosti. Přesto kolem sebe pozorujeme rostoucí míru deprese a úzkostí. Podle Mansona na tom má velký podíl právě naděje a způsob, jakým si spojujeme štěstí s nerealistickými představami o dokonalé budoucnosti.

V honbě za štěstím lidé ztratili ze zřetele ctnosti a vlastnosti, které nám mohou skutečně pomoci tady a teď – například odvahu, poctivost a skromnost. Manson má pro lidi posedlé pohodlím, snadností, životními „hacky“ a štěstím tvrdá slova, ale jeho rady jsou konstruktivní: mají nás vracet k přítomnosti a k tomu, co je opravdu důležité.

V těchto úryvcích se mimo jiné dozvíte:

• proč čistá logika sama o sobě nevede k nejlepším rozhodnutím,
• proč je honba za štěstím předem prohraná,
• a proč by předání části kontroly umělé inteligenci nemuselo být tak špatný nápad.

Existuje nepříjemná pravda o životě, nad kterou se většina z nás raději moc nezamýšlí: vy i všichni, které znáte, jednoho dne zemřete – a všechny vaše starosti a úsilí jsou v širším měřítku vlastně docela bezvýznamné. Nikdo se nechce dívat do prázdna této pravdy, protože je snadné propadnout nihilismu a říct si: „Když je všechno bezvýznamné, můžu buď zůstat v posteli, nebo si vzít ty nejlepší drogy, jaké seženu, a jít si hrát na silnici.“

Po staletí byla právě naděje tím hlavním, co lidi ráno vytahovalo z postele a drželo je při životě v opravdu těžkých časech. Ať už jde o naši vlastní budoucnost, nebo o budoucnost rodiny či komunity, naděje je mocným motorem lidského chování.

Vezměme si například Witolda Pileckého. Měl jednu velkou naději: vidět Polsko znovu svobodné. Tato naděje ho přiměla vstoupit do odboje a dobrovolně se nechat zatknout nacisty, aby se dostal do Osvětimi a mohl tam pomáhat vězňům. Následující dva roky do tábora pašoval jídlo a léky a udržoval spojení s vnějším světem. Po druhé světové válce pokračoval v boji za Polsko – tentokrát proti komunistickému režimu. Kvůli tomu byl zatčen, dva roky mučen a v roce 1948 popraven. Přesto i tváří v tvář blížící se smrti Pilecki neztratil naději; řekl, že může zemřít s radostí v srdci, protože udělal vše, co mohl, aby pomohl osvobodit svůj národ.

Pileckého příběh ukazuje, jak mocná může být naděje ve chvílích, kdy se zdá, že svět kolem je temnější než temný. Problém je ale v tom, že naděje je ze své podstaty zaměřená na budoucnost – a pro značnou část lidí na světě je přítomnost objektivně lepší než kdy dřív. Řada dat ukazuje, že míra násilí, rasismu, chudoby, dětské úmrtnosti a válek je globálně na historických minimech, zatímco lidská práva jsou na stabilně rostoucí trajektorii.

Výsledkem je méně pocitu „nemám co ztratit“ a více pocitu, že naopak ztratit můžeme hodně. To může pomoci vysvětlit, proč míra úzkostí a depresí v USA za posledních třicet let vzrostla, ačkoli ve stejném období došlo k tolika zlepšením.

V následujících úryvcích se podíváme na další důvody naší neustálé úzkosti – a na to, proč by skutečným viníkem mohla být právě naděje.

Autoři jako Steven Pinker a Hans Rosling nedávno napsali obsáhlé knihy plné grafů, které ukazují, o kolik je svět dnes lepší než před několika málo generacemi. Jako by všechny říkaly: „Zvedněte hlavu! Když to vezmeme kolem a kolem, máme se vlastně docela dobře!“

Tento vědecký přístup se svými grafy a sloupcovými diagramy má ale jednu zásadní vadu: oslovuje naši racionální mysl, kde vládne logika a rozum, nikoli naši emoční mysl, kde sídlí naše pocity. A pokud chceme činit lepší rozhodnutí a pochopit problém s nadějí, musíme oslovit obě tyto stránky.

Rozšířeným omylem je představa, že bychom měli nad životem lepší kontrolu a byli produktivnější, kdybychom dokázali emoce odsunout stranou a nechat vládnout čistou logiku. Ukazuje se ale, že to tak nefunguje.

Uvažujme případ Elliota, kterému lékaři odstranili z čelního laloku mozku nádor velikosti baseballového míčku. Spolu s nádorem však přišel i o schopnost cítit emoce. Nestal se z něj ale chladnokrevně efektivní stroj – právě naopak. Začal vynechávat důležitá pracovní setkání, aby si mohl koupit lepší sešívačku, nešel na baseballový zápas svého dítěte, protože se raději díval na televizi – prostě přestal mít opravdový zájem o kohokoli a cokoli.

To ho stálo práci i rodinu a lékaři si dlouho nevěděli rady, dokud nezačali zkoumat jeho emoční reakce. Když mu ukazovali hrůzné válečné fotografie mrtvých dětí, Elliot sice rozumově chápal, že by měl cítit nějakou emoci – ale necítil nic.

Elliotův záhadný případ ukazuje, jak moc potřebujeme harmonickou komunikaci mezi racionální a emoční složkou mysli, pokud se chceme vyhnout problémům, které souvisejí i s nadějí.

Představte si, že si dáte za cíl přestat jíst nezdravé jídlo. Racionální, objektivní část vaší mysli ví, že je to pro zdraví špatné – dobře pracuje s fakty a daty. Subjektivní emoční část ale právě z těchto faktů a dat dělá závěry o tom, co je „dobré“ a „špatné“. Udělat správné rozhodnutí proto vyžaduje skutečné vnitřní vyjednávání, protože je až příliš snadné, aby emoční mysl převzala kontrolu a rozhodla, že dát si něco nezdravého je vlastně dobrý nápad.

V další části se podíváme blíže na to, jak nás naše emoce mohou podkopávat.