Volný čas

V moderním světě pracujeme přibližně osm hodin denně a poté máme volno až do dalšího rána, kdy se tato rutina opakuje. Někteří z nás pracují déle, jiní jako by snad ani nikdy nepřestávali. Stručně řečeno, naše životy jsou formovány prací, a proto nám zbývá málo času na odpočinek.

Co ale vlastně znamená odpočinek? Je to lenost, podstata „nicnedělání“? Je to čas, který trávíme před televizní obrazovkou, nebo chvíle, kdy kontrolujeme sociální sítě a píšeme si s přáteli? Nebo je v myšlence volného času něco hlubšího a podstatnějšího?

V tomto shrnutí se seznámíte s myšlenkami starověkých řeckých filozofů, abyste lépe porozuměli původnímu významu odpočinku, jeho vztahu k práci a tomu, jak se v průběhu času proměnil. Především přehodnotíte samotný pojem odpočinku a zjistíte, co je potřeba k tomu, abyste si jej dokázali skutečně užít.

Dozvíte se mimo jiné:

• proč až donedávna v řečtině neexistovalo slovo pro „práci“ v dnešním smyslu,
• proč starověcí Řekové nepovažovali intelektuální činnost za práci,
• a proč mnoho lidí vnímá odpočinek jako něco nemorálního.

Kdy jste naposledy byli opravdu „na volné noze“ – tedy skutečně svobodní ve svém čase? Pro mnoho profesionálů se možnost věnovat se oblíbené činnosti, která nijak nesouvisí s prací, téměř vytratila. Neformální pracovní oběd s klienty nebo dovolená, během níž každou hodinu kontrolujeme e-maily, sice často označujeme za volný čas, původní význam tohoto pojmu však byl jiný.

Práce a volný čas byly kdysi chápány jednoduše jako dva odlišné způsoby trávení času. Pro starověké Řeky bylo typickým příkladem volnočasové aktivity věnovat se rozšiřování vlastních intelektuálních obzorů.

Starověké řecké slovo pro volný čas je „scholé“. Moderní angličtina z něj odvodila slovo „school“, tedy „škola“ – místo učení. Starověcí Řekové měli také jasnou představu o vztahu mezi prací a volným časem, což vystihuje přísloví: „Pracujeme, abychom měli volný čas.“ Zjednodušeně řečeno: pracovalo se proto, aby si člověk mohl udělat čas na dobré věci v životě.

Ve skutečnosti jediné slovo, které starověcí Řekové používali pro každodenní práci, bylo „a-scholía“, v podstatě záporná forma slova pro volný čas. Práce byla opakem volného času – a volný čas byl středobodem života i společnosti.

V průběhu dvacátého století se však tento koncept radikálně proměnil a prosadila se představa „totální práce“. Život se začal točit kolem tvrdé práce a na volný čas zbylo jen minimum prostoru. V letech po dvou světových válkách dodala tato představa „totální práce“ jednotlivcům i rodinám sílu při obnově domovů, měst a životů.

Stačí si připomenout slavný výrok sociologa Maxe Webera, shrnující závěry jeho studie o kapitalismu z roku 1934: „Nepracuje se, aby se žilo. Žije se, aby se pracovalo.“

V následujících kapitolách se podrobněji ponoříme do kontrastu mezi starověkými a moderními představami o práci a volném čase – a začneme rozdílným pohledem na povahu intelektuální činnosti.

Představte si filozofa, jak sedí u stolu a rozjímá o světě. Pracuje? Nebo si užívá volný čas?

Kdybyste se na to zeptali myslitelů z antiky, odpověděli by, že intelektuální činnost není práce. Proč tento názor zastávali?

Pomůže nám rozlišení mezi kontemplací a pozorováním. Kontemplace je pasivní, přijímající akt, který nevyžaduje fyzickou činnost. Naproti tomu pozorování je aktivní úkol: měříme, zaznamenáváme, popisujeme.

Je to rozdíl mezi tím, když růži prostě obdivujeme pro její krásu, a tím, když počítáme její trny a zakreslujeme uspořádání okvětních lístků.

Starověcí myslitelé, jako byl Aristoteles, chápali kontemplaci jako akt intellectus, zatímco pozorování bylo úkolem ratio. Intellectus je reflexivní činnost, při níž si člověk utváří vnitřní obraz světa; ratio naproti tomu vyžaduje uplatnění logického myšlení.

Tito filozofové zároveň věřili, že i nehmotné, neviditelné skutečnosti – například abstraktní pojmy – lze kontemplovat nebo pozorovat podobně jako fyzický svět. Právě tato víra se stala jedním z hlavních bodů sporu s nástupem moderní filozofie.

Názory německého filozofa Immanuela Kanta tuto změnu dobře ilustrují. Kant tvrdil, že poznání i těch nejabstraktnějších věcí, jako je víra, je výsledkem ratio – logického zkoumání, dedukce, srovnávání a uvažování. Všechny tyto činnosti považoval za formy práce.

Právě tento nový pohled živí pojem totální práce, pod jehož tíhou dnes společnost žije. V moderní době byla intelektuální činnost pohlcena poválečným pojetím totální práce – a zrodily se pojmy jako „intelektuální práce“ a „intelektuální pracovník“.