Vítání nechtěného

Je zcela přirozené, že se lidé snaží vyhnout nepříjemným pocitům a v náročných obdobích hledají útočiště ve své komfortní zóně. Tento přístup k životu však příliš nepomáhá těm, kdo chtějí lépe porozumět sami sobě i lidské podstatě obecně.

Pokud vás zajímá hlubší porozumění vlastnímu srdci a mysli a přejete si být druhým skutečně užiteční, může vás oslovit cesta probuzení známá jako bódhičitta. Je to celoživotní, náročná pouť, ale její plody jsou hluboké a zásadně promění způsob, jak přemýšlíte i jak žijete.

Bódhičitta nás učí vyhýbat se polarizujícímu myšlení „my a oni“, „dobré a špatné“. Vede nás k životu založenému na soucitu, nikoli na souzení a obviňování. V době, kdy jsou lidé stále více rozdělováni a odcizováni, nám tato učení umožňují zasévat semínka laskavosti, která mohou proměnit budoucnost.

V tomto shrnutí uvidíte mimo jiné to, jak paradoxně spoléhání na vlastní komfortní zónu může vést k menšímu pohodlí v životě; jak vám práce s dechem může pomoci projít emocemi místo toho, abyste se jim vyhýbali; a jak se pocity prázdnoty mohou stát příležitostí k pozitivní změně.

U každého projektu – včetně osobního úsilí o seberozvoj či probuzení – je cenné mít na paměti hlavní záměr. V tomto ohledu se můžete inspirovat bódhičittou, tradiční buddhistickou cestou k plnému probuzení mysli a srdce – jak pro vlastní dobro, tak pro lepší službu lidem ve vašem životě.

Buddha učí, že každý v sobě nese základní dobrotu. Součástí této podstaty je i přirozená touha pomáhat druhým. V cestě jí však stojí strach, zmatek a hluboce zakořeněné návyky. Proto je prvním krokem k bódhičittě zrod upřímné aspirace a závazku osvobodit se od těchto překážek, které brání tomu, abychom byli druhým skutečně k užitku.

Závazek je zásadní. Probuzení vyžaduje náročnou práci: podívat se hluboko do sebe, poznat se beze zbytku a získat moudrost, která vám dá neomezený přístup k vaší základní dobrotě. Závazek k bódhičittě ve skutečnosti vyžaduje velkou odvahu. Znamená to postavit se čelem nepříjemným pocitům, jako jsou osamělost, smutek či zlomené srdce.

Místo toho se však obvykle rozptylujeme zábavou nebo prací. Cesta k probuzení ale vyžaduje, abychom svůj mozek přeučili: abychom přestali tyto pocity blokovat či obcházet a naopak se s nimi důvěrně seznámili. V každém pocitu selhání nebo odmítnutí se skrývá brána k bódhičittě, k probuzení srdce i mysli.

První krok můžete udělat hned teď: vybavte si událost z minulosti, která ve vás zanechala smutek, touhu nebo pocit zlomeného srdce.

Jeden z autorčiných učitelů, Čhögjam Trungpa Rinpočhe, vysvětloval, že „cestou k probuzení bódhičitty je začít se zlomeným srdcem“. Vzpomínal, jak jako sedmiletý chlapec v Tibetu viděl skupinu smějících se chlapců, jak kamenovali psa k smrti. Tento smutek ho provází dodnes a on mu přičítal to, že v něm probudil naléhavou potřebu být druhým nápomocný.

Odsouvat nebo skrývat bolest se může zdát jako správné řešení, ve skutečnosti však situaci v dlouhodobém horizontu jen zhoršuje, protože nechtěné pocity se často později projeví jako hněv či jiné emoční výbuchy. Chcete-li pochopit svou pravou podstatu a ocenit lidství ve všech jeho podobách, musíte trávit čas jak se zlomeným srdcem, tak s radostí.

K lidské přirozenosti patří, že se často cítíme nespokojení, ať se v našem životě děje cokoli. V důsledku toho hledáme něco nebo někoho, koho bychom mohli obvinit – počasí, jiné lidi nebo sami sebe – a opatřujeme to nálepkami jako „špatné“ či „nepřijatelné“, abychom svou averzi ještě posílili.

Dnes bohužel stále častěji vidíme právě tento způsob nálepkování a rétoriku „my versus oni“, která zcela maže jakoukoli střední cestu.

Vezměme si například déšť. Pokud jste strávili den přípravou pikniku, může se vám déšť jevit jako něco špatného. Naopak, pokud ležíte pohodlně v posteli, může být zvuk deště velmi vítaný, uklidňující a „dobrý“. Podstatné je, že déšť není ani dobrý, ani špatný – prostě je.

Slova jako déšť, strom nebo oceán nikdy plně nevystihnou, čím tyto věci skutečně jsou – stejně jako vaše jméno nemůže postihnout, kým doopravdy jste. Další nálepky, jako věk, pohlaví, národnost či pracovní pozice, toho o člověku také mnoho neřeknou. I tisíce slov by nepochybně nestačily.

Nálepkování samozřejmě může být užitečné při popisu a komunikaci. Zároveň ale může mít nebezpečný, odlidšťující efekt, pokud se používá tak, jako by někteří lidé byli v něčem zásadně jiní než ostatní.

Je důležité si připomínat, že i rasisté nebo popírači klimatické změny jsou stejně lidští jako vy a cítí stejný zmatek, osamělost, bolest a strach.

To nejlepší, co můžeme dělat, je zachytit se ve chvíli, kdy v sobě zaznamenáme averzi k někomu či něčemu, a podívat se dovnitř: dokážeme vystopovat kořeny tohoto negativního pocitu? V takových okamžicích se zkuste posunout od odmítání směrem k empatii a zahrnutí, nikoli k oddělování.

Jinými slovy, měli bychom usilovat o soucit, odpouštět nevědomost a pamatovat si, že všichni lidé jsou „stejní jako já“. Když přestaneme utíkat před pocity smutku, osamělosti a strachu, snáze si uvědomíme, že lidé po celém světě se cítí podobně. To usnadňuje empatii a pomáhá pochopit, jak často takové pocity ovlivňují myšlenky i jednání druhých.