Víc než dost

Matka Elaine Welteroth, Debra, ráda vypráví příběh o tom, jak se Elaine naučila chodit. Dva měsíce před prvními narozeninami malé Lainey jí Debra koupila pár tenisek Reebok. Byly růžové jako plameňáci a třpytily se jako diamantový prach a – jak Debra říká – jakmile si je malá Elaine obula, hned se postavila na nohy a rozběhla se. Žádné váhání. Žádné pády. Prostě – šup. Už v tak raném věku bylo jasné, že se narodila proto, aby běžela.

Neznamenalo to ale, že její cesta byla od začátku jen souvislou řadou jistých kroků. Než si obula ty vysněné boty, spoléhala se na plastové dětské chodítko. Šťastné hodiny ubíhaly, zatímco ho tlačila po domě. Občas se ale dostala do kouta – a když se to stalo, pořádně ji to rozčílilo.

Dnes se Elaine v každé z těchto dřívějších verzí sebe sama poznává. Ví, jaké to je uvíznout v životních slepých uličkách. Přesto nikdy nepřestala běžet a nikdy nevystoupila ze závodu za profesním i osobním naplněním. Tyto úryvky vyprávějí příběh o tom, jak si šla za svými sny. Zároveň odhalují, že Elaine Welteroth měla už v páté třídě „podnikání“, jak se poprvé dozvěděla o rase a že chování na hraně stalkingu nemusí být vždycky nutně špatné.

Elaine si pamatuje den, kdy si poprvé uvědomila, že je jiná. Byly jí tři roky a její učitelka v mateřské škole právě zadala jí a jejím spolužákům úkol: pomocí obrázků z časopisů vytvořit koláž, která bude představovat jejich rodinu.

Už v tak mladém věku se u Elaine projevovaly náznaky odlišnosti. Newark v Kalifornii, malé město, kde vyrůstala, byl převážně bílý. Jistě, žily tam i některé rodiny první generace přistěhovalců z Asie, Mexika nebo Indie, ale o skutečném kulturním tavicím kotli se mluvit nedalo. Rodina Elaine prostě nevypadala jako žádná jiná.

Její otec Jack byl běloch. Matka Debra byla černoška. A Elainein starší bratr Eric Charles byl – stejně jako malá Elaine – karamelově hnědý. Ve třídě, obklopená zaneprázdněnými bílými batolaty, se Elaine snažila najít obrázky, které by její rodinu připomínaly. Najít tátu bylo relativně snadné – našla bílého obchodníka s kufříkem (Jack přitom ve skutečnosti pracoval jako truhlář). Najít černou mámu a hnědého bratra se ale ukázalo jako mnohem těžší.

A tak udělala to, co by udělala spousta malých holčiček: okoukala spolužáky a použila obrázky bílých lidí. Když její matka viděla, co Elaine vytvořila, pronesla jednu ze svých klasických hlášek – „Houston, máme problém“ – a posadila Lainey k jídelnímu stolu. Nastal čas pro rozhovor o rase.

S pomocí mámy Elaine koláž udělala znovu, tentokrát s přesnějšími výstřižky z časopisů Ebony a Essence. Když skončily, připevnily koláž vedle Elaineiny postele jako každodenní připomínku. Elaine nebyla a nikdy nebude bílá; byla černá – a to bylo něco, na co může být pyšná.

Elaine měla štěstí. Její rodiče jí poskytovali bezpodmínečnou lásku a podporu. Možná se ve třídě cítila jako outsider, ale doma se učila, že je dokonalá a dost dobrá přesně taková, jaká je.

Podnikatelský duch se u Elaine projevil už v raném věku. Ještě ani nebyla v páté třídě a se svou nejlepší kamarádkou Claudií Ortegou už měly v Claudiině zahradě improvizovaný kosmetický salon.

Claudia a Elaine sdílely stejnou iniciativu a odhodlání. Jejich neúnavná snaha rozjet zahradní podnik ale nebyla jen projevem podnikavosti. Pravda byla taková, že ani jedna z nich nebyla zvlášť populární. V kořenech jejich neoblíbenosti stála právě jejich odlišnost. Všichni Claudiini sousedé byli bílí; většina komunity v Newarku byla bílá. A bílé dívky se nehrnuly do toho, aby se spřátelily s Elaine a Claudií, které by se svou karamelově hnědou pletí klidně mohly být sestry.

Jako čerstvé spoluzakladatelky kosmetického salonu nechtěly jen zákaznice – hledaly i kamarádky. A návnada zabrala. V den otevření se objevily bílé dívky z okolí – nejdřív Terrin, pak Courtney a Cheyenne, která si objednala masáž, zatímco druhá chtěla manikúru.

Byla to Elaineina první zkušenost s profesionálním triumfem. Salon sice nikdy nevydělával, ale jeho úspěch Elaine jasně ukázal: chce žít velký, úspěšný život – život, v němž bude stát v čele.

Mezitím doma nacházely Elaineiny talenty a představivost jiné vyjádření. Pracovala často dlouho do noci na svých nejcennějších výtvorech: kolážích z výstřižků z časopisů jako Seventeen a YM. Obrázky, citáty, písmena – všechno pečlivě skládala vedle fotografií sebe a svých kamarádů. Každá koláž zachycovala podstatu konkrétního přátelství.

Nevědomky si malá Lainey rozvíjela dovednosti – cit pro rozvržení a design, orlí zrak pro detail –, které ji v budoucnu odliší jako časopiseckou redaktorku.

Ještě před zahradním kosmetickým podnikáním a neúnavným kolážováním ale Elaine milovala vyprávění příběhů. Když byla malá a koupala se, mluvila k publiku z mýdlových bublin, používala sprchu jako mikrofon a zároveň kladla otázky i na ně odpovídala. Někdy byla Barbara Walters, jindy Oprah. A zpovídala ty největší hvězdy: Janet Jackson, Mariah Carey, Michaela Jordana, Martina Luthera Kinga – všechny samozřejmě ztvárňovala sama.

Tahleta malá šéfka měla skvělý start.