Větší odměna

V roce 1984 se výzkumník Robert Goldman zeptal 198 špičkových sportovců, zda by si vzali nedetekovatelný doping, pokud by jim zaručil zlatou medaili, ale do pěti let by je zabil. Výsledek? Více než polovina odpověděla, že by do toho šla.

Nejsou to ale jen sportovci, kdo je „závislý“ na soutěžení. Většina z nás je posedlá vítězstvím. Nějak jsme si zvykli uvažovat o sobě jako o vítězích nebo poražených. Velmi nám záleží na tom, abychom měli nejchytřejší dítě, nejroztomilejší kočku, nejvýkonnější akciové portfolio, nejvíc přátel na Facebooku a nejpůsobivější životopis.

Jde o to být nejlepší, ne jen součástí týmu. Jak uvidíte v této knize, tato kulturní posedlost vítězstvím škodí nám všem, našim dětem a dokonce i naší ekonomice. Dozvíte se také, jak se finský vzdělávací systém vyhýbá soutěžení, proč mohou odměny poškodit kreativitu vašeho dítěte a proč nejsou intenzivní tréninky v gumových oblecích dobrý nápad.

Co všechno je potřeba k tomu, aby se člověk stal špičkovým sportovcem? Zřejmě hodně tvrdé práce a talentu. Na konci devatenáctého století však psycholog Norbert Triplett zjistil, že pomáhá i samotné soutěžení. Například cyklisté jezdí v závodě rychleji než při tréninku.

Jenže život není cyklistický závod. Pokud budeme na všechno nahlížet jako na otázku vítězství nebo prohry, většina z nás skončí zklamaná. Kdykoli lidé soutěží o přední příčky, jen hrstka z nich může vyjít jako vítězové. Na olympijských hrách v Londýně získalo medaili pouhých 8,8 procenta všech účastníků. Podobně jen malá část společnosti patří k ekonomické elitě.

Jinými slovy, většina soutěžících skončí jako poražení, bez ohledu na to, jak tvrdě se snaží. Pokud tedy definujeme smysl života jako soutěž, většina z nás neuspěje a skončí nešťastná.

To ale není jediná nevýhoda soutěžení. Škodí také našemu zdraví a může být hlavním zdrojem stresu. Pokud máme neustále potřebu být absolutně nejlepší a nemůžeme se spolehnout na ostatní, protože je vnímáme jako konkurenci, zbývá nám jediné: dělat všechno sami. Není těžké si představit, jak to vede k přepracování a nedostatku spánku.

Už samotná víra, že život je soutěž a že všichni jsou proti nám, zvyšuje naši hladinu stresu. A to vše nás připravuje na vyhoření.

Vysoce soutěživí lidé navíc často podstupují zbytečná rizika. Aby se například vešli do své váhové kategorie, někteří zápasníci absolvují extrémně náročné tréninky v gumových oblecích. Ty způsobují silné pocení a mohou vést až k úmrtí z přehřátí.

Nakonec může soutěžení lidi odrazovat od činností, které jsou pro ně jinak prospěšné. Pokud věříme, že nějaká aktivita – třeba sport – je jen o vítězství a máme pocit, že nemáme šanci vyhrát, raději se jí vyhneme, i když by nám mohla přinést jiné výhody.

Účastnili jste se někdy pravopisné soutěže nebo podobné akce, když jste byli malí? Pokud ano, nejspíš jste si to užili. Možná jste byli tak dychtiví zvládnout všechna slovíčka, že jste se dokonce učili víc, než bylo nutné.

Na mnoha školách však soutěžení přesahuje tyto nevinné hry. Studenti jsou průběžně hodnoceni a seřazováni podle výkonu v domnění, že soutěžní prostředí je přiměje pracovat tvrději. Jakmile se ale soutěž začne používat k neustálému porovnávání vrstevníků, přestává to být hra. V takových případech se vzdělávání mění v otázku vítězství nebo prohry.

Když školy kladou tak velký důraz na soutěžení, studenti se učí spoléhat na něj jako na svůj hlavní zdroj motivace. Učí se, jak nejlépe umějí, aby si zlepšili pořadí ve třídě a dosáhli lepších výsledků než ten, kdo sedí vedle nich.

Vnější motivace, jako je soutěž nebo pochvala, však oslabují vnitřní motivaci – tedy motivaci plynoucí z vnitřních odměn. S vnitřní motivací se student učí na zkoušku z přírodopisu prostě proto, že ho fascinují brouci, nebo se věnuje malování, protože ho to baví.

Vnitřní motivace je jediný typ motivace, který udrží studenty v učení i ve chvíli, kdy soutěž a pochvala zmizí. Je také hnací silou kreativity, protože jen vnitřně motivovaní studenti mají chuť zkoušet nové a inovativní věci.

Navíc pokud je student ve škole slabší, je nepravděpodobné, že by ho soutěž motivovala k učení. Soutěž nedokáže motivovat všechny – někteří se raději uchýlí k podvádění. Koneckonců, proč byste se dřeli jen proto, abyste si zlepšili pořadí z 28. na 25. místo?

Naopak takoví studenti mohou vyniknout, pokud jsou vnitřně motivováni, například radostí z osvojování nových dovedností. Pak je u nich menší pravděpodobnost, že budou podvádět – a to je klíčové, protože podle Rushe Kiddera, zakladatele Institutu pro globální etiku, podvádělo během studia na vysoké škole 75 procent studentů.