Velký plán

Pokud jde o naše poznání fyzického světa, lidstvo učinilo v posledních několika tisíciletích pozoruhodný pokrok. Kdybyste se v době bronzové zeptali učence, jak vesmír vznikl nebo jak funguje, pravděpodobně by vám odpověděl, že je to dílo různých bohů. Dnes víme mnohem víc. Věda má nejen velmi dobrou představu o tom, jak vesmír vznikl, ale dokáže také poměrně přesně popsat, jak by mohl jednou zaniknout.

Mezi těmito dvěma body učinila věda obrovské skoky v porozumění tomu, jak svět kolem nás funguje. Ať už jde o interakce největších těles, jaká si dokážeme představit – hvězd a galaxií – nebo o chování drobných subatomárních částic, vědci se neustále učí něco nového.

Následující úryvky vás provedou stručnými dějinami vědeckého myšlení. Pomohou vysvětlit, jak víme to, co víme, a naznačí, co ještě zbývá objevit. V tomto shrnutí se také dozvíte, proč neexistuje nic jako svobodná vůle, proč naše „realita“ nemusí být jediná, a proč máme neuvěřitelné štěstí, že vůbec existujeme.

Jednou z určujících vlastností člověka je zvědavost. Odjakživa si klademe velké otázky: proč tu jsme? Jsme ve vesmíru sami? Existuje nějaký tvůrce?

Ačkoli jsou tyto otázky staré tisíce let, způsob, jakým na ně hledáme odpovědi – vědecká metoda –, je poměrně nový. V dávných dobách jsme k vysvětlení přírodních jevů používali bohy. Měli jsme bohy slunce, bohy deště a hromu, dokonce i bohy zemětřesení a sopek. Když jsme zoufale toužili po dobrém počasí, snažili jsme se příslušné bohy usmířit. A když nás postihlo sucho nebo přírodní katastrofa, věřili jsme, že je to trest za to, že jsme bohy dostatečně neuctívali.

Teprve starověcí řečtí filozofové, jako Aristotelés, Archimédés či Thalés, posunuli naše myšlení za tuto mytologickou úroveň. Tito řečtí myslitelé přemýšleli o velkých otázkách života a o povaze vesmíru a začali hledat způsoby, jak světu porozumět bez zásahu božských sil.

Někdo jako Archimédés by dnes možná nebyl považován za „pravého“ vědce, byl však jedním z prvních, kdo systematicky prováděl pokusy a pečlivě pozoroval a měřil jejich výsledky. Tak dospěl k převratným principům, jako je zákon páky, který vysvětluje, jak mohou malé síly zvedat velmi těžké předměty.

Tento způsob uvažování se postupně zdokonaloval a v raném novověku dostal podobu toho, čemu dnes říkáme vědecká metoda – přísného postupu, při němž se formuluje hypotéza a následně se důkladně testuje pomocí experimentů, měření a pozorování. V šestnáctém a sedmnáctém století byli učenci jako Galileo Galilei, Johannes Kepler a René Descartes ranými zastánci tohoto přístupu. Isaac Newton jej pak využil k formulaci zákonů gravitace a pohybu, které nám konečně umožnily porozumět dráhám planet a hvězd.

Postupně začali vědci pomocí vědecké metody vysvětlovat fungování celého fyzického světa. To vedlo k vědeckému determinismu – přesvědčení, že každou událost v přírodě lze vědecky vysvětlit, včetně lidských rozhodnutí.

Možná si říkáte: „Počkejte, pokud lze moje rozhodnutí vědecky vysvětlit, neodporuje to myšlence svobodné vůle?“ Zatímco mnozí lidé dokážou přijmout pravidla vědeckého determinismu, pokud jde o přírodu, otázka lidské svobody je mnohem citlivější.

Není divu, že se vědci i filozofové už dlouho zabývají pojmem svobodné vůle a tím, zda vůbec existuje. Na obranu svobodné vůle vystoupil například filozof René Descartes, který odmítal představu, že se lidé jednoduše řídí přírodními zákony, jako bychom byli roboti následující předem daný program. Descartes viděl jasný rozdíl mezi lidským tělem, které lze popsat pomocí fyzikálních zákonů, a lidskou duší, na niž se takové uvažování nevztahuje. Duši chápal jako zdroj individuální svobodné vůle a dokonce pro ni navrhl konkrétní „sídlo“: šišinku (epifýzu) uprostřed mozku.

Descartesova argumentace je působivá, zároveň však vyvolává řadu otázek, které zdůrazňují napětí mezi svobodnou vůlí a vědeckým determinismem. Především: pokud mají lidé svobodnou vůli, mají ji i ostatní savci? Pokud ano, kdy se tato vlastnost v evoluci objevila? Je svobodná vůle výsadou mnohobuněčných organismů, nebo ji mají i bakterie? Kde bychom měli vést hranici mezi živými bytostmi, které se „jen“ řídí přírodními zákony, a těmi, které údajně disponují touto zdánlivě magickou schopností?

Jednoduchá odpověď zní: žádná taková jasná hranice neexistuje. I když nás může uklidňovat představa, že jsme svobodní a můžeme si zvolit jakýkoli čin, který považujeme za vhodný, všechny tyto myšlenky a rozhodnutí lze ve skutečnosti vysvětlit fyzikálními a chemickými zákony.

Nedávné pokroky v neurovědách učinily zákonitosti stojící za naším jednáním poměrně zřejmými. Vědci dnes vědí, jak lze jednotlivé oblasti mozku stimulovat tak, aby v člověku vyvolaly potřebu mluvit nebo pohnout určitou částí těla. Každou naši volbu tak můžeme připsat biologickým mechanismům – podobně jako u ostatních organismů kolem nás.