Velký obraz

Po dlouhá staletí se lidstvo snaží odpovědět na zdánlivě neodpověditelné otázky: „Proč jsme tady?“ „O co tu vlastně jde?“ Přestože na ně stále neumíme dát jednoznačnou odpověď, nedávný výzkum nám umožnil mnohem lépe porozumět vesmíru, v němž žijeme, a tomu, proč se život dál vyvíjí. Ano, před námi je ještě dlouhá cesta – v následujících kapitolách však představíme nejnovější poznatky o povaze času, prostoru a dokonce i vědomí. A samozřejmě se podíváme i na to, kam bychom se mohli ubírat dál.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je velmi nepravděpodobné, že by telepatie a levitace skutečně existovaly; jak se u živých forem začalo rozvíjet kritické myšlení poté, co se přesunuly z vody na souš; a co je to entropie a proč je tak důležitá.

Když se naši předkové poprvé pokoušeli vysvětlit přírodní jevy, věřili, že musí jít o dílo všemocných bohů. Dnešní fyzikové však mají mnohem hlubší porozumění tomu, co způsobuje, že svítí Slunce a padá déšť. Díky vědecké metodě a zákonům fyziky mohou navíc vyloučit řadu paranormálních jevů, které stále fascinují naši představivost.

Fyzik a nositel Nobelovy ceny Frank Wilczek zavedl pojem „jádrová teorie“ pro označení základních zákonů našeho vesmíru. Tato teorie popisuje, jak spolu vzájemně interagují všechny známé částice, jako jsou kvarky, elektrony a neutrina, a jak jsou ovlivňovány elektromagnetismem, gravitací a jadernými silami. Zahrnuje také Higgsovo pole – energetické pole, které částicím uděluje hmotnost.

Přestože má jádrová teorie své limity, v zásadě pokrývá vše, co se dotýká našeho každodenního života. Vysvětluje například, jak molekuly světla interagují s atomy či celými objekty a jak je možné, že kolibřík dokáže vzlétnout a zdánlivě se vznášet ve vzduchu.

Součástí jádrové teorie jsou i cenné koncepty, jako je symetrie CPT (symetrie při záměně náboje, zrcadlovém převrácení a obrácení směru času), které nám umožňují vyloučit některé fantastické jevy známé z populární science fiction, například telekinezi a telepatii.

Mimo jiné nám tato symetrie říká, že částice potřebná pro telekinezi neexistuje – protože kdyby existovala, fyzikové by ji už museli objevit. Je to otázka dedukce: telekineze je akt, při němž mysl uvádí do pohybu hmotné objekty. Musela by tedy existovat nějaká částice, kterou by mysl dokázala vytvářet nebo jí manipulovat tak, aby interagovala s hmotou daného objektu. Říkejme jí částice X.

Podle symetrie CPT by v případě existence částice X bylo možné tuto částici vytvořit při srážce protonu s antiprotonem. Takových srážek však fyzikové uskutečnili nespočet a ani v extrémních podmínkách se neobjevil jediný náznak, že by částice X existovala. Stejným postupem lze vyloučit i další údajné paranormální schopnosti, jako je telepatie či levitace.

S principem kauzality jsme všichni obeznámeni. Podle něj má každá událost svou příčinu a následek a tento princip sehrál klíčovou roli ve vývoji moderní vědy i filozofie. V poslední době je však kauzalita stále častěji zpochybňována. Řada fyziků i filozofů dnes zastává názor, že jsme význam kauzality přecenili.

Důraz, který jsme na kauzalitu kladli, sahá až k Aristotelovi, jenž byl pevně přesvědčen, že každý pohyb musí mít nějakou příčinu. Pokud například leží kniha na stole, zůstane na místě, dokud ji neodstraníte vy nebo něco jiného. Aristoteles se však nespokojil jen s tímto každodenním pozorováním a položil si i hlubší otázku: „Co způsobilo první pohyb ve vesmíru a uvedlo vše do pohybu?“ Domníval se, že vesmír musel být uveden do pohybu něčím, co se samo nepohybuje, ale má moc uvádět věci do pohybu – „nepohyblivým hybatelem“, jakým je například Bůh.

Současní fyzikové však Aristotelovo tvrzení, že každý pohyb musí mít příčinu, považují za nepřesné. V základním popisu světa proto hraje kauzalita menší roli, než jsme si dlouho mysleli. Jedním z hlavních důvodů je samotný prostor.

Představme si objekt ve vesmíru, který je zcela izolovaný od všeho, co by na něj mohlo působit třením nebo jinou silou. Takový objekt bude v pohybu setrvávat. To je projev zákona zachování hybnosti, který ukazuje, že je přirozené, aby se takové objekty pohybovaly donekonečna, aniž by k tomu byla potřeba další příčina.

Myšlenka, že příčina není vždy nutná, sahá až do doby francouzského osvícenství, kdy astronom Pierre-Simon Laplace upřednostnil matematické zákonitosti před pojmem kauzality. Laplace svůj postoj ilustroval příkladem koulí na kulečníkovém stole. Představte si kouli, která narazí do jiné a uvede ji do pohybu. Nyní si tuto situaci pusťte pozpátku, jako byste převíjeli film. I obrácený děj dokonale splňuje zákony fyziky. Pokud lze stejným vzorcem popsat děj v obou směrech, pak v samotném popisu není kauzalita nijak zakotvena – rozhodující jsou zákony fyziky, nikoli naše intuitivní rozlišení příčiny a následku.