Věk empatie

V průběhu dějin nám autoři, filozofové i politické a náboženské autority opakovaně říkali, abychom si dávali pozor na zlo, které údajně leží v samém jádru lidské přirozenosti. Lidé jsou egocentričtí, tvrdí tito myslitelé, neustále hledají způsob, jak si polepšit, bez ohledu na negativní dopad svých činů na ostatní. Hrůzy válek a genocid se zdají tato tvrzení potvrzovat.

Co když je to ale jen malá část příběhu? Co když tím, co nás udrželo naživu a umožnilo nám se vyvíjet, byla především empatie a schopnost navazovat vztahy s druhými? Co když vojáky ve skutečnosti neženou do armády vražedné sklony, ale touha někam patřit?

Pojďme tyto možnosti prozkoumat a podívejme se blíže na empatii, která je v nás všech. V tomto shrnutí se dozvíte, jaký byl skutečný důvod stavby hradeb Jericha, co je to instinkt stáda a jak ovlivnil náš vývoj, a také podle čeho poznat, že je pár spolu už opravdu dlouho.

Představa, že lidská přirozenost je v zásadě sobecká, je velmi rozšířená. Podporuje ji i populární kultura: „Chamtivost je dobrá,“ prohlašuje postava Michaela Douglase ve filmu Wall Street z roku 1987. „Chamtivost je správná. Chamtivost funguje. Chamtivost objasňuje, prostupuje a zachycuje podstatu evolučního ducha.“

Podobné myšlenky jsou populární jak v kulturní, tak v politické teorii a udržují při životě mýtus, že lidstvo je ze své podstaty sebestředné. Tento názor se opírá také o teorii sociálního darwinismu. Tuto teorii, kterou zavedl britský politický filozof 19. století Herbert Spencer, chápe život jako „přežití nejsilnějších“ mezi „majícími“ a „nemajetnými“. Sociální darwinismus navíc naznačuje, že je kontraproduktivní, aby ti, kdo v životě uspěli, cítili povinnost pomáhat, protože by je to mohlo zatížit těmi, kteří se potýkají s problémy.

Tento typ ideologie pronikl i do světa podnikání. Například na počátku 20. století považoval podnikatelský magnát John D. Rockefeller Jr. expanzi velkých podniků na úkor menších firem za „pouhé uplatnění zákona přírody“.

To vše jsou mylné představy o lidské přirozenosti – a jsou obzvlášť nebezpečné, když se z nich stávají sebenaplňující se proroctví. Viděli jsme to v nechvalně proslulém případě energetické společnosti Enron, která věřila, že lidstvo pohánějí dvě věci: strach a chamtivost. Vytvořila tak děsivé korporátní prostředí a brutální systém, který nazvala „Rank and Yank“: manažeři hodnotili zaměstnance na pětibodové škále a každý, kdo dostal pětku, byl propuštěn. Tento systém vedl k tomu, že se každý rok propouštělo zhruba 20 procent pracovní síly.

Chladnokrevné praktiky Enronu se neomezovaly jen na vztahy se zaměstnanci. Aby společnost zvýšila ceny energií, záměrně vyvolávala umělé výpadky a nedostatky, aniž by se starala o škody, které tyto taktiky mohly způsobit lidem uvízlým ve výtazích nebo odkázaným na dýchací přístroje.

Tato bezohledná podnikatelská filozofie se však nakonec obrátila proti ní a Enron se v roce 2001 zhroutil.

Winston Churchill, slavný britský premiér, jednou řekl: „Příběh lidského rodu je příběhem války. Kromě krátkých a nebezpečných přestávek nikdy na světě nepanoval mír; a předtím, než historie začala, byla vražedná roztržka univerzální a nekonečná.“

Nakolik ale tento pohled odpovídá skutečnosti? Podrobnější pohled na vědu a historii ukazuje, že válčení kdysi nebylo tak rozšířené, jak bychom si mohli myslet. Na rozdíl od Churchillova názoru je pravděpodobně přesnější tvrdit, že lidské dějiny se skládají z dlouhých období míru a harmonie, přerušovaných krátkými epizodami násilí.

Například zdi Jericha, o nichž jste možná četli ve Starém zákoně, byly dlouho považovány za obrannou strukturu a jedno z nejstarších svědectví o lidském válčení. Moderní výzkum však naznačuje, že tyto starověké příběhy nejsou historicky přesné a že zdi byly pravděpodobně postaveny především jako ochrana proti bahenním proudům.

Dalším faktorem je, že naši dávní předci byli neustále ohroženi vyhynutím. Žili v malých, široce rozptýlených skupinách a celosvětová populace čítala jen několik tisíc jedinců. Za takových podmínek je nepravděpodobné, že by válčení bylo běžnou starostí. Tito předci byli lovci a sběrači a jejich život se podobal životu dnešních kmenů, například křováků v Africe. I když k násilným střetům docházelo, šlo spíše o vzácné výjimky v jinak převážně poklidných časech.

Podobně ani válčení a organizovaný boj moderní doby nejsou výsledkem nějaké vrozené tendence k násilí a agresi. Naše vojenské angažmá je spíše poháněno přirozeným instinktem stáda. Když si představíte Napoleonovu armádu, jak se brodí mrazivými pláními Ruska, nebo americké vojáky letící na Blízký východ, není to touha po krveprolití, co je motivuje. Poslušnost rozkazům generála, kterého ostatní následují, nebo pocit sounáležitosti v jednotném pochodu s tisíci vojáků vedle vás – to jsou instinktivní činy, které jsou nám všem vlastní.

Tyto činy však vycházejí ze stejného instinktu stáda, který stojí i za jinými, příjemnými formami společné činnosti, jako je zpívání, tanec nebo některé týmové sporty.