Vedení a sebeklam

V mnoha ohledech se zdá, že dnešní společnost odměňuje sobectví a sebestřednost. Možná i proto má stále více lidí pocit, že jsou nadřazeni ostatním a že jejich potřeby jsou důležitější než potřeby lidí kolem nich. Kniha „Leadership and Self-Deception“ ukazuje, že takové nastavení mysli je ve skutečnosti formou sebeklamu, která velmi škodí našemu osobnímu i profesnímu životu. Co je horší, šíří se jako virus a vede k neefektivní práci i negativním emocím.

Kniha vysvětluje, jak snadno se tímto „virem“ sebeklamu nakazíme – často jen tím, že ignorujeme své nejpřirozenější instinkty. Zároveň ukazuje, jak tento zhoubný cyklus sebeklamu zastavit, abychom se stali lepšími lídry, efektivnějšími pracovníky a také laskavějšími a nápomocnějšími lidmi.

Každý člověk chce být ostatními respektován a aby s ním bylo zacházeno důstojně. Tato myšlenka je natolik zásadní, že se promítá i do našich ústav, zákonů a filozofií. V každodenním životě však na tento ideál často zapomínáme.

V běžných situacích míváme pocit, že naše potřeby a přání jsou důležitější než potřeby ostatních. Příkladem může být situace v autobuse nebo v letadle: místo abychom nabídli volné místo vedle sebe, tiše doufáme, že si tam nikdo nesedne, abychom měli víc prostoru. V podstatě tak dáváme přednost vlastnímu pohodlí před potřebou druhých najít si místo.

Tím, že potřeby ostatních považujeme za méně skutečné a méně důležité než ty své, začínáme na ně snadno nahlížet jako na pouhé objekty. Náš pocit nadřazenosti nám brání vidět v druhých sobě rovné, a proto v nich přestáváme rozpoznávat odraz sebe samých. Stručně řečeno, ztrácíme empatii a ostatní už nevnímáme jako „skutečné“ lidi.

V takové situaci pak ostatní cestující v autobuse nebo letadle pravděpodobně vnímáme spíš jako hrozbu pro naše pohodlí než jako lidské bytosti s vlastními potřebami. Tento jev se nazývá sebeklam nebo také „být v krabici“. V tomto kontextu znamená sebeklam to, že nevidíme sebe ani lidi kolem sebe takové, jací skutečně jsou – klameme sami sebe.

Můžeme si to představit tak, že když jsme v sebeklamu, jsme uvězněni uvnitř jakési krabice. Její stěny zkreslují náš pohled na svět tak, že ostatní vidíme jen jako málo významné objekty. Abychom se sebeklamu zbavili, musíme se z této krabice dostat ven.

V dnešním sobeckém světě se může zdát neškodné přeceňovat vlastní ctnosti a význam. Ve skutečnosti je však toto sebelhaní škodlivé – a co hůř, vytváří nekonečný začarovaný kruh, v němž jeden akt sebelhaní vede k dalšímu.

Jak to funguje? Klameme sami sebe tím, že přeháníme své potřeby a ctnosti a zároveň zveličujeme nedostatky a chyby ostatních. Tento zkreslený pohled nás činí náchylnějšími k obviňování druhých v napjatých situacích.

Představte si například, že se s partnerem hádáte o tom, kde strávit dovolenou. Pokud jste v sebeklamu, budete své přání považovat za důležitější než přání partnera. V průběhu hádky pak své vlastní chování uvidíte jako rozumnější a uvážlivější než chování druhého. Jaký je výsledek? Obviníte partnera z eskalace hádky a z toho, že nerespektuje vaše přání.

Protože jste v sebeklamu, pravděpodobně si ani neuvědomíte, jak chybné je vaše uvažování. Takto zkreslený pohled na svět však nemůže dlouhodobě obstát, protože ho realita neustále zpochybňuje. Aby se nezhroutil, musíme ho podpírat sebeospravedlňováním – aktivně hledáme a vymýšlíme výmluvy a důvody, které náš pohled potvrzují.

Když například partnera obviníte, že se dostatečně nezajímá o vaše přání ohledně dovolené, potřebujete si tento názor nějak ospravedlnit. Začnete tedy přeceňovat důležitost svých potřeb. Můžete si říkat: „Celý rok tak tvrdě pracuju, opravdu potřebuju odpočinek a relax.“ Takové sebeospravedlňování vám brání vidět, že partner má stejné právo vyjádřit svůj názor a mít vlastní přání.