Vedení a kontrola

V roce 1991, po rozpadu Sovětského svazu, se zdálo, že hrozba jaderného zničení, která visela nad světem čtyřicet let, konečně mizí. Konec studené války ale neznamenal, že možnost jaderné katastrofy zmizela – tisíce hlavic zůstaly v silech, připravené k odpálení během několika minut. A od té doby se toho bohužel změnilo jen málo. Pokud vůbec něco, situace se zhoršila. Jaderné programy států, jako je Severní Korea, dnes znamenají, že riziko jaderné eskalace je nejvyšší od roku 1991.

Jak jsme se do této situace dostali? A co si můžeme vzít z chyb minulosti? Následující kapitoly nás provedou dějinami jaderného zbrojení – od počátků projektu Manhattan až po současnost.

V tomto shrnutí uvidíte, jak mezinárodní tým vědců vyvinul během druhé světové války první jadernou bombu, jak událost z roku 1983 málem přivedla svět na pokraj jaderného zničení a jak televizní film pomohl přesvědčit Ronalda Reagana, že jaderná válka se nesmí nikdy odehrát.

Dne 12. července 1945 byla na malé farmě v Novém Mexiku vložena plutoniová jádra do první jaderné bomby. Tento okamžik byl vyvrcholením zhruba tří let práce týmu projektu Manhattan – skupiny britských, amerických a kanadských fyziků, kteří spojili síly v reakci na informace, že němečtí vědci pracují na vlastní „superbombě“.

Bomba určená k testu v Novém Mexiku měla plutoniové jádro obklopené soustavou výbušnin, z nichž každá směřovala dovnitř k jádru. Po odpálení měly všechny nálože explodovat naprosto současně, stlačit jádro dovnitř a vyvolat řetězovou reakci dosud nevídané síly.

Po letech intenzivního výzkumu vědci zjistili, že existují dva materiály vhodné pro tento typ výbuchu: uran‑235 a plutonium‑239. Jaderné bomby využívají štěpnou reakci – při ní se atomová jádra štěpí a uvolňují obrovské množství energie. Uran‑235 i plutonium‑239 mají vysoký počet protonů a neutronů, což usnadňuje zahájení a udržení štěpné reakce. Cílem bylo rozštěpit jádra atomů ve štěpném materiálu uvnitř bomby a uvolnit tak ohromné množství energie – a tím vyvolat bezprecedentní výbuch.

Když probíhá štěpná či fúzní reakce za přísně kontrolovaných podmínek, například v jaderné elektrárně, lze uvolněnou energii využít k výrobě elektřiny. V červenci 1945 však nikdo přesně nevěděl, co se při prvním testu bomby stane.

Bylo jasné, že detonace musí spustit všechny nálože přesně ve stejném okamžiku, jinak reakce neproběhne správně. Fyzik Donald Hornig proto navrhl zařízení X‑Unit – elektronický spouštěč, který současně odpálil všech 32 náloží v bombě. Ty zcela obklopovaly jádro v konfiguraci 12 pětiúhelníků a 20 šestiúhelníků – celek připomínal obrovský fotbalový míč.

Hornigovo zařízení fungovalo bezchybně a první test vyvolal hřibovitý mrak, který vystoupal do výšky asi osmi mil. Pohled na něj, doprovázený ohlušujícím hřmotem, přiměl alespoň jednoho z techniků pomyslet si, že takto by mohl vypadat soudný den.

V červnu 1945 stále umírali lidé ve válce v Tichomoří. Otázka proto zněla: jak použít novou bombu tak, aby Japonsko kapitulovalo?

Někteří doufali v demonstraci jaderné síly na neobydleném území. Hrozilo však, že by další bomba mohla při testu selhat. Americká armáda se spolu s prezidentem nakonec rozhodla pro neohlášený nálet na Hirošimu.

Stalo se tak 6. srpna 1945. Bomba nesla název „Little Boy“, byla vysoká asi tři metry a vážila zhruba pět tun. Její štěpný materiál obsahoval jen několik desetin kilogramu uranu‑235 – množství lehčí než dolarová bankovka – ale uvolnil výbuch o síle 12 až 18 kilotun TNT.

Přestože bomba způsobila masovou smrt a zkázu, japonský císař stále odmítal kapitulovat. O tři dny později proto byla svržena třetí bomba, tentokrát s plutoniovým jádrem a kódovým označením „Fat Man“, na Nagasaki.

Pozoruhodné je, že při nakládání bomby do letadla si technik všiml chybného zapojení. Na místě proto musel provést rychlou a velmi riskantní opravu – pájel kabely přímo vedle několika tisíc liber výbušnin.

Odhaduje se, že se u „Fat Mana“ skutečně rozštěpila jen asi pětina plutonia, přesto byl výbuch silnější než v Hirošimě – odpovídal zhruba 21 kilotunám TNT. Tento druhý útok vedl k bezpodmínečné kapitulaci Japonska.

Následně se rozproudila mezinárodní debata: jak bude tato revoluční zbraň kontrolována? Ať se to může zdát jakkoli překvapivé, i v armádě se ozývaly hlasy volající po zákazu jaderných zbraní. Generál amerického letectva Henry H. Arnold například vyzýval k okamžitému zákazu atomové bomby.

Nakonec byl v roce 1946 přijat Zákon o atomové energii, který svěřil americký jaderný program civilnímu dohledu prostřednictvím Společného výboru pro atomovou energii složeného z politiků. Ti měli spolupracovat se skupinou vojenských představitelů v roli poradců – ti však v následujících desetiletích usilovali o stále větší vliv a kontrolu.