Ve jménu identity

Kdyby se vás někdo zeptal: „Kdo jste?“, dokázali byste odpovědět jinak než jen svým jménem? Vysvětlit vlastní identitu ostatním může být obtížné. Co byste zmínili? Politickou či náboženskou příslušnost? Svoji sexuální orientaci? Vzdělání?

Tyto úryvky ukazují, jak můžeme identitu chápat. Vezmou vás na cestu kolem světa k různým kulturám a náboženstvím a vysvětlí, jak a proč tolik aspektů našich životů ovlivňuje, jak sami sebe vnímáme – někdy i mylně. V tomto shrnutí se dozvíte, proč žádné náboženství není ze své podstaty kruté, proč jste skutečně jedineční a jak vzniká radikalismus.

Jak definujete svou identitu? Podle pohlaví, národnosti, sexuální orientace – nebo podle všech těchto hledisek najednou? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Identita je složitý koncept, který vyrůstá z různých příslušností a rolí, jež nás činí jedinečnými: z našeho náboženství, povolání, etnického původu, národnosti, lidí, které obdivujeme, našich koníčků, sexuálních preferencí a mnoha dalších faktorů.

Tyto příslušnosti však nejsou neměnné, i když si to často myslíme. V průběhu času se s některými z nich ztotožňujeme více a s jinými méně. Tyto posuny mohou probíhat pozvolna v řádu let, ale někdy nastanou i během okamžiku, když se určitý aspekt naší identity náhle dostane do popředí.

Představme si například člověka, který zbohatl, ale pochází z chudých poměrů. Na večírku mezi lidmi, kteří své bohatství zdědili, může náhle pocítit silnou hrdost na svůj původ v dělnické třídě.

Zatímco identita mnoha lidí se proměňuje téměř z okamžiku na okamžik, jiní mají mnohem pevnější představu o tom, kým jsou. Mohou se výhradně ztotožňovat s jednou příslušností – ať už je to národ, náboženství nebo společenská třída – a všechny ostatní vnímat jako druhořadé.

Vytváření takto rigidních hierarchií v tom, kým jsme, však může být problematické. Jedním z nebezpečí je snaha nutit ostatní, aby se také zařazovali do podobných hierarchií, i když jejich situace tak jednoduchá není.

Autor knihy tuto zkušenost zná z první ruky. Je libanonský romanopisec, který ve 27 letech emigroval do Francie. Jeho mateřským jazykem je arabština, ale píše francouzsky a Francie je už 22 let jeho domovem. Ačkoli jeho rodinné kořeny souvisejí s islámem, sám je křesťan.

Když lidem vysvětluje svůj neobvyklý původ, často dostává otázku: „A co vlastně cítíte, že jste: Francouz, nebo Libanonec?“ Autor takové otázky považuje za mylné, protože identitu člověka nelze rozdělit na poloviny, čtvrtiny ani žádné jiné zlomky. Člověk není „víc“ jednou věcí než jinou a nemá ani několik oddělených identit. Identita je spíše souhrnem všech našich vlastností a příslušností, které se v nás spojují v jeden celek.

Věděli jste, že identita je něco, co se učíme? Není vrozená; společně ji vytváříme tím, jak se díváme na ostatní – a jak se ostatní dívají na nás. Všichni máme moc ovlivňovat identity druhých tím, že je zařazujeme do úzkých, povrchních kategorií.

Podívejme se na příklad. Může se vám zdát samozřejmé, že Rakušané se liší od Němců a že každý Rakušan je zároveň jiný než ostatní Rakušané. Přesto však neustále sklouzáváme k tomu, že lidi sdružujeme do skupin a zacházíme s nimi jako s jednolitým blokem se stejným chováním, názory – nebo zločiny. Říkáme „Američané napadli“, „Arabové terorizovali“, „Mexičané kradli“ a podobně.

Ačkoli se tyto generalizace mohou zdát nevinné, mohou mít vážné důsledky pro to, jak lidé vnímají sami sebe. Když někoho negativně zařazujeme do určité skupiny, tlačíme ho k tomu, aby se ztotožnil právě s tou částí své identity, která je nejvíce zranitelná. To platí zvlášť tehdy, když sociální a politické okolnosti na tuto identitu útočí.

Představme si například homosexuálního Itala v době fašismu. Mohl být nacionalistou a dokonce hrdým vlastencem – dokud se k moci nedostali fašisté. Jakmile režim začal pronásledovat lidi s jeho sexuální orientací a redukoval ho na tuto jedinou dimenzi jeho osobnosti, zásadně to ovlivnilo jeho sebepojetí. Když musel bránit svou sexuální orientaci, jeho nacionalismus ustoupil do pozadí a homosexualita se stala ústředním prvkem jeho identity.

Něco podobného se děje, když lidé cítí, že je ohrožena jejich víra: náboženská příslušnost se pak může stát téměř úplným vyjádřením jejich identity. Časy se však mění – a pokud se později ocitne v ohrožení jejich rasa nebo pohlaví, mohou se začít vymezovat i vůči lidem stejného náboženství.