Války konzolí

Hráči to dnes mají snadné. Když si chcete zahrát videohru, máte na výběr ohromné množství možností – střílečku z pohledu první osoby, fantasy dobrodružství, specializovanou konzoli, PC nebo přenosné zařízení. Ještě před dvaceti lety ale byla situace úplně jiná.

V devadesátých letech platilo, že pokud jste hráli hry, téměř jistě jste hráli hry od Nintenda. V USA tato společnost ovládala trh a pečlivě určovala, které tituly se na jejích konzolích vůbec objeví. Až do chvíle, kdy přišla Sega a s ní rozverný modrý ježek, kteří v herním průmyslu způsobili pořádný rozruch.

Následující kapitoly vyprávějí fascinující příběh o tom, jak Sega a Nintendo sváděly bitvu o ovládnutí trhu s videohrami. Díky šokujícímu marketingu, krvavým hrám a výrazným herním postavám dokázala Sega převrátit celý obor vzhůru nohama a nasměrovat ho k moderní podobě, jakou známe dnes.

V dalších částech se mimo jiné dozvíte:

• proč hráči chtěli, aby jejich postavy krvácely červeně, a ne šedě,
• jak Sega udělala chybu, která nepřímo pomohla vzniku konzole Sony PlayStation,
• a jak modrý ježek s pořádným sebevědomím dokázal „zranit“ zdvořilého Itala s knírkem.

Pokud jste v roce 1990 vlastnili herní konzoli, byla velmi vysoká pravděpodobnost, že ji vyrobilo Nintendo. Tato japonská společnost se spotřební elektronikou tehdy zcela dominovala trhu s videohrami. Jen ve Spojených státech ovládala zhruba 90 procent trhu.

Tato dominance vycházela především z přísné kontroly Nintenda nad tím, kdo smí pro jeho konzole vyvíjet hry. Každá firma, která chtěla vytvořit hru pro Nintendo, si musela od společnosti koupit cartridge za pevnou cenu 10 dolarů. To znamenalo, že hry se vždy prodávaly dráž než za těchto 10 dolarů – bez ohledu na to, zda šlo o obrovský hit, nebo naprostý propadák.

Tato politika zajišťovala Nintendu obrovské zisky z mimořádně úspěšných titulů, jako byl například Street Fighter II od společnosti Capcom. Zároveň umožňovala Nintendu pečlivě řídit, které firmy a jaké hry se na jeho konzolích objeví. Nintendo tak chránila jeho obrovská tržní síla.

Když se skupina vývojářů pokusila vytvářet hry pro konzoli bez oficiálního schválení, Nintendo je zažalovalo. Pro mnoho vývojářů byla hrozba ztráty přízně Nintenda – což mohlo znamenat úplné vytlačení z trhu – silnou motivací zůstat loajální a poslušní.

Být lídrem trhu má ale i své nevýhody. Nintendo muselo neustále přicházet s novými produkty a podstupovat velká rizika, aby si svou pozici udrželo. Řada novinek však byla nekvalitní a v honbě za neustálými inovacemi se firma dopustila mnoha chyb.

Například nová 16bitová konzole uvedená v USA v roce 1991 nebyla zpětně kompatibilní s hrami z předchozí generace. To rozčílilo mnoho majitelů starších konzolí, kteří si své oblíbené hry museli kupovat znovu.

Podobné chyby, spolu s nespokojeností vývojářů, které Nintendo de facto vytlačovalo z trhu, vytvořily prostor pro nového konkurenta. Tím byla Sega – a ta přišla připravená využít slabin Nintenda naplno.

Metafora biblického souboje Davida s Goliášem bývá často nadužívaná, v případě střetu Segy s Nintendem však sedí velmi přesně. Když Sega vstupovala na trh videoher, téměř nikdo nečekal, že by mohla skutečně konkurovat dominantnímu Nintendu – a přesto se jí to podařilo.

Jak toho dosáhla? Sega si našla ideální tržní mezeru. Identifikovala slabiny a chyby Nintenda a vybudovala si značku, která se vůči němu vymezovala téměř ve všem.

Jedním z problémů Nintenda bylo, že působilo příliš kontrolujícím, až paternalistickým dojmem. Mnoho hráčů navíc vnímalo jeho hry jako příliš dětské. Sega se proto rozhodla nabídnout vývojářům větší svobodu a zároveň podpořit vznik titulů zaměřených na starší publikum.

Výsledkem byla mnohem pestřejší nabídka her – vývojáři měli volnější ruce a mohli si dovolit být odvážnější. Zároveň Sega chtěla, aby její značka ostře kontrastovala s usedlým, téměř monolitickým obrazem Nintenda. Chtěla být vnímána jako zábavná, drzá, až rebelská – jako outsider, který se nebojí kousnout.

Tomu odpovídal i Sonic the Hedgehog, maskot Segy, navržený jako přímý protipól hlavní postavy Nintenda – Maria. Když Sega uvedla svou 16bitovou konzoli Genesis (v Evropě a Asii známou jako Mega Drive), přibalila k ní hru Sonic the Hedgehog zdarma.

Zatímco Mario byl slušný, rodinně orientovaný kreslený instalatér s knírem, Sonic byl ostnatý, jasně modrý ježek, nezkrotný a neuvěřitelně rychlý – přesně jako Sega. Sonic se okamžitě stal hitem a rychle vyrostl v popkulturní ikonu. Mnoho lidí, nejen hráčů, vnímalo jeho „attitude“ – sebevědomý, zrychlený styl – jako symbol tempa a bláznivosti celé doby.