Úzkost ze společenského statusu

Téměř každá společnost na Zemi byla uspořádána hierarchicky – od starověkého Egypta až po moderní Spojené státy. Dá se rozumně tvrdit, že společenský status je nevyhnutelný, je to přirozená součást lidského života. Je ale přirozené být kvůli své pozici na společenském žebříčku tak vystresovaný, jako jsme dnes? Jinými slovy: trpěli lidé vždy tak silnou úzkostí ze statusu?

Tato kniha tvrdí, že náš neustálý strach z nedostatečných výkonů je poměrně nový jev, poháněný širokou škálou faktorů – od sociální izolace až po meritokracii. Ačkoli jsme materiálně zajištěnější než kdykoli v dějinách, rozhodně nejsme šťastnější.

Následující kapitoly nabídnou několik vysvětlení, proč tomu tak je, a také několik možných cest, jak se s úzkostí ze statusu vyrovnat. Cestou se dozvíte, kdo byli původní snobové, jak mohla kresba hrušky dostat karikaturistu do vězení a co se můžeme naučit z pohledu na zříceniny budov.

Co vede člověka k tomu, že neustále hromadí stále větší majetek? První odpověď, která vás nejspíš napadne, je prostá – chamtivost. V tomto vysvětlení je ale trhlina. Kdyby byla chamtivost jediným motivem, proč by někdo i po dosažení bohatství, které by vystačilo na pět generací, dál toužil po dalších penězích?

Kdyby lidé hromadili majetek jen z čistě materiálních důvodů – kvůli většímu domu nebo luxusnějšímu autu – nakonec by došli do bodu, kdy už by si neměli co dalšího koupit, a jejich honba za penězi by skončila. Víme ale, že se to neděje, takže kořen problému musí ležet jinde.

Zkuste se zamyslet nad tím, jak zacházíme s lidmi vysokého postavení ve srovnání s těmi, kdo stojí níže. Liší se dokonce i jazyk, kterým o nich mluvíme. Lidé, kteří zastávají významné společenské pozice, jsou „někdo“, zatímco ostatní jsou „nikdo“. Samozřejmě není možné být skutečně nikdo, ale identity lidí s nízkým postavením bývají až příliš často ignorovány nebo popírány.

Hledání statusu tak ve skutečnosti může být hledáním respektu a dokonce i lásky – nikoli romantické, ale té základní, která nám dává pocit, že naše existence pro někoho něco znamená. Proč je láska tak důležitá a její nedostatek tak ničivý? Většina z nás si není jistá vlastní hodnotou a naše identita je do značné míry odvozena od toho, jak nás vnímají ostatní.

Když řeknete vtip a všichni se smějí, vaše sebevědomí v tom, že jste vtipný člověk, vzroste. Naopak, pokud se lidé při vašem příchodu do místnosti odvracejí, brzy se začnete cítit bezcenní a úzkostní.

Naše sebeúcta je nesmírně křehká. Můžeme si ji představit jako balónek s malou dírkou – tento děravý balónek sebeúcty musí být neustále doplňován „heliem“ vnější lásky, aby se úplně nesplaskl. Zároveň i drobné projevy nezájmu – vlažný pozdrav nebo opakované nezvedání telefonu – z něj dokážou další vzduch odsát.

Není tedy divu, že jsme nervózní ohledně svého místa ve světě. V dnešní společnosti náš status do značné míry určuje, kolik lásky a respektu od ostatních získáme – a tím i to, zda dokážeme s důvěrou milovat sami sebe.

Když jste byli miminko, co přesně jste dělali, že jste všechny kolem sebe přiváděli k nadšenému obdivu? Těžko to bylo vaše pláč, křik a říhání. Stačilo, že jste byli naživu – a k tomu malí a roztomilí.

Bohužel, jak stárneme, náš sociální okruh se rozšiřuje a začíná zahrnovat lidi, kteří nás nemusí respektovat a milovat bezpodmínečně. Místo toho si musíme jejich uznání a obdiv získávat. A často jsou ti, na které se snažíme zapůsobit, sebestřední snobové.

Samotný pojem „snobismus“ není nijak starý. Jeho užívání lze vystopovat do Anglie dvacátých let devatenáctého století, kdy některé oxfordské a cambridgeské koleje začaly zkracovat latinský výraz sine nobilitate – „bez šlechtického původu“ – na s.nob, psané vedle jmen studentů bez aristokratického zázemí. Postupem času se význam téměř obrátil: snobem se začal označovat někdo, kdo se dívá na ostatní svrchu kvůli jejich nedostatečnému společenskému statusu.

Snobové trvají na tom, že společenské postavení člověka je rovnocenné jeho hodnotě jako lidské bytosti. Jeden z největších problémů snobismu spočívá v tom, že hodnotu člověka posuzuje výhradně podle vnějších známek úspěchu. Můžete být nesmírně moudří, sečtělí nebo trpěliví, ale pokud nemáte diplom z prestižní univerzity nebo odpovídající pracovní titul, snob vaši existenci prostě přejde.

Jak je možné, že má snobismus ve společnosti stále tak pevné místo, když je tak ponižující? Bohužel je často posilován médii. Představte si titulní stranu lesklého časopisu. Kdo se na vás dívá? Pravděpodobně někdo bohatý a slavný. Uvnitř časopisu pak najdete detailní líčení života této osoby, které ve vás vyvolává dojem, že její poslední gala róba nebo aktuální milostný poměr jsou skutečně důležité.

Ještě horší je, že snobismus se předává z generace na generaci. Starší generace vštěpují mladším své hodnoty, včetně silného spojení mezi nízkým statusem a nedostatečností. Pokud tedy vaši rodiče idealizovali zdobenou, drahou skříň jako symbol postavení, můžete se jednoho dne přistihnout, že si pořizujete něco podobného také.