Útěk do divočiny

Jednoho rána na konci dubna 1992 se Christopher McCandless vydal sám do aljašské divočiny. Měl s sebou pušku, příliš velké gumové boty a příručku o jedlých rostlinách. Byla to závěrečná kapitola jeho dvouleté odysey, během níž putoval po americkém Západě v honbě za dobrodružstvím, sebepoznáním a hlubší pravdou, než jakou poznal ve svém uhlazeném předměstském dětství.

O čtyři měsíce později našli jeho tělo lovci losů v opuštěném autobusu. Podle pitevní zprávy zemřel hlady přibližně před devatenácti dny. Většina Aljašanů považuje McCandlesse za nerozvážného snílka s latentní touhou po smrti. Autobus, v němž zemřel, se však stal poutním místem pro jeho obdivovatele – lidi z celého světa, kteří vědí, jaké to je toužit po něčem víc.

Už za svého života McCandless výrazně zasáhl řadu lidí, které na cestě potkal. V tomto shrnutí se seznámíme s některými z nich a budeme zkoumat, co znamená být ztracený – a znovu nalezený.

Dozvíte se mimo jiné, jak jedno traumatické zjištění nasměrovalo McCandlesse na jeho osudovou cestu; jak mu jeho přirozené kouzlo a otevřené srdce získávaly přátele, kamkoli přišel; a proč byla jeho smrt neúmyslným důsledkem jediné fatální chyby.

Christopher McCandless vyrostl v Annandale ve Virginii, bohatém předměstí Washingtonu, D.C. Jeho otec Walt byl významný letecký inženýr. Kvůli práci v NASA přestěhoval rodinu z Kalifornie a vydělával tolik, že mohl pro Chrisa a jeho sestru založit svěřenský fond.

Chris měl odjakživa „neklidné nohy“. Ve dvou letech se v noci potichu vyplížil z domu, proplížil se ulicí a vloupal se k sousedům, aby jim ukradl bonbóny. Když byly po letech nalezeny ostatky jeho syna, shrnul Walt Chrisovu povahu slovy: „Chris byl nebojácný už jako malý. Pořád jsme se ho snažili odtáhnout od okraje.“

Chris by to nerad přiznával, ale on a jeho otec si byli v lecčems podobní – tvrdohlaví, intenzivní, neústupní. Jejich nevyhnutelný střet – a jeden klíčový objev z rodinné minulosti – nasměroval Chrisa na jeho osudnou cestu.

Podstatné je, že Chris působil navenek klidně, ale uvnitř v něm všechno vřelo. Na střední i na vysoké škole se zdálo, že se podřizuje Waltově přísné kontrole. Ve skutečnosti se však trápil a v duchu plánoval útěk – i když si zároveň poctivě plánoval studium na vysoké škole v Atlantě.

V létě po maturitě se vydal na cestu ve svém ojetém žlutém Datsunu. Mělo jít o velké životní dobrodružství. Když ale navštívil starou čtvrť svých rodičů v jižní Kalifornii, učinil šokující objev. Ukázalo se, že jeho otec žil roky dvojí život – byl otcem dvou rodin a manželem dvou žen. Nejhorší pro Chrisa bylo, že dva roky po jeho narození měl Walt dalšího syna. Matkou však nebyla Chrisova matka, ale Waltova první žena.

Tento objev Chrisa hluboce zasáhl. Jeho rodiče se s minulostí nějak vyrovnali, ale Chris to nedokázal přejít. V následujících letech se stále víc uzavíral do sebe a odcizoval se rodině. V posledním ročníku vysoké školy žil ve strohém pokoji, kde měl jen matraci na podlaze. Rodičům řekl, že po promoci zůstane v Atlantě. Když se od něj ale několik měsíců neozýval, rozhodli se ho navštívit. Po příjezdu je přivítala jen cedule „K pronájmu“ před jeho bytem.

O pět týdnů dříve Chris daroval celý svůj svěřenský fond na charitu a znovu vyrazil na západ ve svém žlutém Datsunu. Jeho plán? Odpoutat se od buržoazního pohodlí a žít nefiltrovaný, syrový život na cestě. Přijal novou identitu, aby svou proměnu stvrdil: Alexander Supertramp.

V srpnu 1990 zastavili Jan Burresová a její partner Bob – dva tuláci ve středním věku v omšelém dodávkovém autě – u krajnice poblíž hranice Oregonu a Kalifornie. Když se Jan rozhlédla po okolních stromech, uviděla, jak tam postává uboze vyhlížející kluk a sbírá divoké bobule do litrové láhve od mléka bez víčka.

„Říkal, že se jmenuje Alex,“ vzpomíná Jan. „Byl nesmírně hladový. Ale opravdu šťastný.“ Protože byla sama odloučená od vlastního syna přibližně McCandlessova věku, okamžitě k němu pocítila náklonnost.

Alex se k nim na zhruba týden přidal v jejich plážovém tábořišti. Když se pak vydal dál na sever, Jan si myslela, že je to naposledy, co o něm uslyší. McCandless však zůstal v kontaktu a každý měsíc jim posílal pohlednici.

Hlavní poselství této části je: v Jan Burresové našel McCandless svého prvního skutečného přítele na cestě – a zároveň náhradní matku.

Odtud stopoval na sever do Dakoty (auto už před několika měsíci opustil). Když se počasí zhoršilo, zamířil znovu na jih. Na Nový rok byl s kajakem v Kalifornském zálivu, kde přežil 36 dní na pěti librách rýže a na všem, co dokázal ulovit v moři.

Jeho deníky a korespondence jsou od té doby až do následujícího podzimu jen sporadické. Tehdy získal práci v McDonald’s v rozlehlém strip centru Bullhead City v Arizoně, kde obracel hamburgery.

Když poslal Jan pohlednici z Bullhead City s návratovou adresou, okamžitě mu odepsala. Jan a Bob žili kousek za kalifornskou hranicí – na místě zvaném Slabs, bývalé námořní základně, která se každou zimu zaplní tisíci tuláků a podivínů. McCandless, který toužil po trochu soucitné společnosti, dal v McDonald’s výpověď a zamířil na Slabs.

Podle Jan byl okouzlující. Pomáhal jí prodávat použité knihy na obrovském bleším trhu, hrál si s jejími štěňaty a rozesmíval všechny kolem. Našel přenosný elektrický varhanní klávesový nástroj a celé dny na něj hrál, přičemž svým překvapivě dobrým hlasem přitahoval davy. Každému, kdo byl ochoten poslouchat, vyprávěl o svých velkých plánech žít z přírody na Aljašce.

Jan ho prosila, aby zavolal rodičům – věděla, jak bolestné je pro matku ztratit kontakt se synem. „Je někde venku,“ říkávala o svém vlastním synovi. „Chtěla bych, aby se o něj někdo postaral tak, jako jsem se snažila postarat o Alexe.“

Během krátké doby, kterou spolu strávili, v ní McCandless probudil dávno potlačené mateřské instinkty. A jak uvidíme, Jan rozhodně nebyla jediným cizím člověkem, který začal McCandlesse vnímat jako člena rodiny.