Trubky

Patříte k lidem, kteří si nedokážou představit internet jinak než jako jakousi abstraktní síť neviditelných spojení někde v oblacích? Pak zbystřete, protože tyto úryvky vás zavedou přímo do srdce internetu a ukážou vám konkrétní místa, kde skutečně existuje.

Ukazuje se, že internet není jen kouzelný „mrak“, který nám umožňuje sdílet své životy, ale ve skutečnosti se skládá z fyzických míst po celém světě, která propojují jednotlivé sítě. Bez těchto klíčových bodů bychom se nikdy nedostali online.

V tomto shrnutí se dozvíte, kde leží největší uzly internetových sítí, co všechno je potřeba k načtení jediné webové stránky a proč se o Facebooku mezi odborníky mluví jako o „propojovací děvce“.

Internet je všude: v našich domácnostech, v telefonech, ve městech. Dokonce i tuto knihu pravděpodobně čtete online. Když se ale zamyslíme nad tím, jak internet vlastně funguje – a kde ho můžeme „najít“ – většina z nás má v hlavě prázdno.

Pravda je, že i když ho používáme každý den, většina lidí internetu doopravdy nerozumí. Posíláme e-maily z chytrých telefonů, voláme rodině do zahraničí přes Skype a sledujeme filmy kdekoli zrovna jsme. Když se nás ale někdo zeptá, odkud se náš internet bere, obvykle se nedostaneme dál než k routeru, který bliká v rohu obýváku.

Jenže router je jen poslední článek v dlouhém řetězci spojení. Váš router je připojen k optickému kabelu, ten je napojen na další kabely vedoucí k větším uzlům a tyto uzly jsou propojené s dalšími kabely a uzly. Informace putují v podobě světelných impulsů po celé této síti napříč světem, což nám umožňuje komunikovat a přistupovat k obrovskému množství propojených dat.

I když to stále zní dost abstraktně, existují místa, kam můžete jít a internet doslova vidět: uzly. Internetové uzly sídlí v budovách, které vypadají jako z vědeckofantastického filmu – vysoké šedé zdi bez loga, uvnitř tisíce blikajících routerů a hučící ventilátory, které udržují stroje v chladu.

Největší z těchto uzlů se nacházejí ve známých městech, jako jsou Frankfurt, Palo Alto, Londýn nebo Tokio. A mezi kontinenty vedou tisíce kilometrů kabelů uložených na dně moří, které propojují jednotlivé části světa.

Teď, když víme něco málo o fyzické podobě internetu, podívejme se na to, odkud se vzal.

Kolik toho víte o původu internetu? Možná vám vytanou na mysli jen vtípky o tom, že internet „vynalezl“ Al Gore.

Na začátku internet používalo jen pár lidí, převážně pro akademické účely. Když v roce 1969 začal fungovat, tvořilo ho několik sítí na čtyřech amerických univerzitách. Ty umožňovaly vyučujícím a studentům rychleji sdílet výzkumy a odborné práce.

Tehdy měl internet jen asi 5 000 uživatelů – tak málo, že existoval fyzický „telefonní seznam“ uživatelů, podle kterého jste si mohli najít lidi, s nimiž jste chtěli komunikovat.

Širšímu rozšíření internetu zpočátku bránilo to, že jednotlivé sítě používaly různé protokoly a nedokázaly spolu komunikovat. Najít někoho v jiné síti bylo téměř nemožné.

To se změnilo v roce 1983, kdy se protokol TCP/IP stal povinným pro každou síť připojenou k internetu. Tato oficiální „lingua franca“ umožnila sítím, které spolu dříve nemluvily, vyměňovat si informace a vytvářet nová spojení. Internet tak začal prudce růst.

Zatímco v roce 1982 bylo online pouze 15 autonomních sítí, v roce 1986 jich bylo už přes 400. Počet počítačů připojených k internetu rostl ještě rychleji: z 2 000 v roce 1985 na 159 000 v roce 1989.

A netrvalo dlouho a internet pronikl prakticky do všech oblastí našich životů. Dnes ho používá každý: firmy na něm uchovávají data a prodávají své produkty, lidé přes chytré telefony spravují finance, sdílejí selfie a sledují aktuální dění z celého světa.

Jak nám ale internet umožňuje tohle všechno dělat?