Trikové zrcadlo

Myšlenky a příběhy v těchto esejích vznikaly v období krize. Jia Tolentino začala psát krátce po zvolení Donalda Trumpa v roce 2016. Při vyprávění těchto příběhů se snaží vyrovnat s kulturními, společenskými a politickými změnami, které tomuto historickému okamžiku předcházely i následovaly. V tomto procesu zkoumá internet a reality show, podobnosti mezi drogami a náboženstvím, úskalí liberálního feminismu a mnoho dalších jevů, které definují naši dobu. Proplétáním osobního s kulturním a politickým ukazuje, jak kolektivní narativy formují ty individuální – a jak ovlivnily i její vlastní příběh. Tyto texty, podobně jako klamavé zrcadlo, mohou ohnout a proměnit váš pohled na sebe sama i na svět, v němž žijete. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak se athleisure stalo typickým módním symbolem naší doby, co motivuje moderní podvodníky a proč jsou ženské celebrity nedokonalými ambasadorkami feminismu.

„Jsem doslova závislá na internetu,“ napsala si Jia Tolentino ve dvanácti letech do online deníku. Bylo to na začátku 21. století, dávno předtím, než jsme se na internetu stali závislí v podstatě všichni. Tehdy navíc internet ještě příliš nepřipomínal síť. Byl spíš volnou sbírkou osobních posedlostí jednotlivců. Služby jako GeoCities umožňovaly uživatelům vytvářet si osobní stránky věnované golfu, Rickymu Martinovi nebo – v Jiině případě – seriálu Dawsonův svět.

Pak ale přišel web 2.0. S nástupem blogů se začaly online životy lidí propojovat a prolínat. Jak stále víc lidí sdílelo své životy na internetu, bylo čím dál těžší účastnit se společenského života bez profilu na centralizovaných platformách typu MySpace – a později Facebook či Instagram.

Zásadní sdělení zní: internet z nás všech udělal narcisty – a náš narcismus proměnil v byznys.

Zatímco web 1.0 se řídil představou, že online můžete být kýmkoli chcete, web 2.0 těsně propojil naše virtuální životy s těmi skutečnými. Přirozeně jsme chtěli, aby se na internet dostávaly jen ty nejlepší části našich reálných životů. Ve světě ovládaném hashtagy, komentáři a lajky jsme se naučili zveřejňovat jen ty nejlichotivější selfie. Naučili jsme se vyjadřovat buď co nejvíc „relatable“ – tedy snadno ztěžitelná – stanoviska, nebo naopak ty nejextrémnější názory. A naučili jsme se připojovat k módním politickým kauzám, abychom světu předvedli vlastní ctnost.

Samozřejmě, lidé se předváděli i v době před internetem. Už v roce 1959 popsal sociolog Erving Goffman, že každá lidská interakce od nás vyžaduje, abychom sehráli určitou roli. Na pracovním pohovoru tak například hrajete svědomitého zaměstnance, zatímco mezi přáteli jste známí jako veselý bavič. Teprve když nejsme pod dohledem, máme pocit, že můžeme masku odložit.

Problém je, že internet nemá přestávky na scénu ani zákulisí, kde by se to mohlo dít. Naše online já musí hrát neustále a pro všechny. Vaše facebookové já například komunikuje zároveň s vaším šéfem, partnerem i jedenáctiletou neteří – a všem se ukazuje v téže podobě.

Firmy jako Facebook navíc z našeho složitého online vystoupení udělaly obchodní model. Už nevydělávají primárně na tom, že nám něco prodávají, ale na tom, že prodávají nás – naše identity, naše vztahy a samozřejmě naše data.

V Jiině minulosti se skrývá temné tajemství, které se dlouho snažila potlačit, dokonce i před sebou samotnou: v šestnácti letech se zúčastnila reality show. Girls v. Boys – Puerto Rico byla čtvrtá řada nízkorozpočtové soutěže z počátku 21. století. Jia v ní spolu se třemi dalšími dívkami soupeřila proti týmu čtyř dospívajících chlapců v různých fyzických disciplínách o výhru 50 000 dolarů.

Mladá Jia byla s rodiči v nákupním centru, když si všimli castingového stánku pořadu. Rodiče jí v žertu navrhli, ať to zkusí. Jia natočila vtipné castingové video a dál tomu nevěnovala pozornost. O tři týdny později jí ale zavolali producenti a pozvali ji do show.

Hlavní myšlenka této kapitoly zní: účast v reality show může být způsobem, jak se oddat sebeklamu – a zároveň se s ním vyrovnat.

Natáčení probíhalo tři týdny v Portoriku, během nichž Jia bydlela v domě se sedmi dalšími soutěžícími. Když se pořad začal vysílat, pozvala přátele, aby se přišli podívat na první díl. Pohled na přehnanou verzi sebe samé, kterou v show ztvárnila, ji ale natolik zneklidnil, že zbytek epizod nedokázala dokoukat – a to až do chvíle o třináct let později. I tehdy se starší Jia nemohla zbavit pocitu trapnosti.

Mladá Jia touží působit výjimečně. Hned první den se dobrovolně přihlásí, že sní talíř majonézy, jen aby na ostatní zapůsobila. V průběhu show se prezentuje jako chytrá dívka s pevnými zásadami. Když se ji jeden z chlapců pokusí políbit, odmítne ho a s pocitem morální nadřazenosti ho odbyde, protože má „morální hodnoty“.

S odstupem času Jia přemýšlí, jak show posílila její narcistickou fantazii, že její život je jako film. Producentka pořadu Jessica Morgan Richter později potvrdila, že všichni soutěžící byli obsazeni tak, aby představovali rozpoznatelné archetypy dospívajících. Jako v každé středoškolské komedii měl pořad hodného kluka, sportovce, rozmazlenou krásku a šaška. Jia dostala roli napjaté „všeznalkyně“.

Starší Jia si uvědomuje, že ji zkušenost z reality TV dobře připravila na éru internetu. V mladém věku se naučila, že možná nemůže ovlivnit, jak ji lidé vnímají, ale může určité vlastnosti záměrně zesilovat, aby si jí ostatní víc všímali.