Trik ega

Osoba, která právě teď čte tento text, jste… vy, že? Ale kdo vlastně jste? Jste školy, které jste navštěvovali, rodiče, které jste měli, a zaměstnání, které vykonáváte? Jste teď stejným člověkem, jakým jste byli ve třech letech? A co když ve své hlavě slyšíte víc hlasů – ať už je to vaše svědomí, nebo trpíte disociativní poruchou identity a skutečně prožíváte šest odlišných hlasů a osobností? Jak víte, kdo jste doopravdy vy, nebo co z vás dělá „skutečného“ jednotlivce?

Filozofové, vědci i náboženští vůdci se snaží na tyto otázky odpovídat už po staletí. Tyto úryvky si nečiní nárok na to, že mají všechny odpovědi – jak uvidíte, nikdo je nemá. Ponořte se do úvah o tom,

• jaká je pravděpodobnost, že máte duši,
• jaká je běžná příčina disociativní poruchy identity a
• proč možná ve skutečnosti nemáte svobodnou vůli.

V roce 1982 čekala žena jménem Suzanne Segal v Paříži na autobus. Bez jakéhokoli varování zapomněla všechno o svém životě, včetně své představy o tom, kým je. Tělo a mozek, které měla od narození, jí najednou připadaly cizí. Místo toho se její myšlenky o sobě rozšířily na všechno a všechny kolem ní. „Já“ byla jen obrovská otevřená plocha a Segal byla přesvědčená, že ve skutečnosti vůbec neexistuje.

V následujících deseti letech se Segal snažila tomuto rozpuštění sebe sama vzdorovat a hledala pomoc u několika terapeutů. Když však její pokusy znovu se spojit se svým starým já opakovaně selhávaly, začala si klást otázku, zda nezažila duchovní probuzení. Bylo možné, že ztráta identity byla formou transcendence?

Když objevila podobnosti mezi svou zkušeností a buddhistickým pojetím anatta, transcendentálního stavu ne‑já, začala působit jako duchovní učitelka. Do roku 1996 se však Segalové pocit anatta začal rozpadat. Občas se dokonce cítila jako své staré já a její duchovní poselství začala být zmatená.

Výzkumy v oblasti neurověd naznačují, že některé duchovní prožitky mohou být ve skutečnosti důsledkem mozkových dysfunkcí. Bohužel se zdá, že to byl i případ Segalové, která už nedokázala udržet v ruce pero ani si zapamatovat jména lidí. V únoru 1997 jí lékaři diagnostikovali rozsáhlý nádor na mozku. O několik měsíců později, po krátkém kómatu, zemřela.

Lékaři se domnívali, že Segalové změna vědomí v roce 1982 byla způsobena tlakem, který nádor vyvíjel na její mozek. Její následovníci s tím však nesouhlasili. Věřili, že to byl naopak nádor, který způsobil, že ztratila spojení s transcendentním, univerzálním vědomím.

Myšlenka, že lidé mají nesmrtelnou duši, se objevuje v téměř každém náboženství. Pojem duše – věčné podstaty oddělené od smrtelného těla – fascinoval i starověké filozofy.

Perský filozof Avicenna se zabýval otázkou, zda duše skutečně existuje, a vytvořil myšlenkový experiment nazvaný „plovoucí člověk“. Vyzývá nás, abychom si představili, že jsme bez těla, nevnímáme nic z okolního světa a vznášíme se ve vzduchu, aniž bychom cítili jakékoli vjemy. Byli bychom si v takovém stavu stále vědomi toho, že existujeme?

Pokud je vaše intuitivní odpověď „ano“, zdá se, že tento experiment naznačuje, že v jádru naší existence je něco, co je odlišné od tělesných pocitů a reakcí našeho mozku. Je ale takový závěr logický? Ne úplně.

Ačkoli se zdá, že Avicennův myšlenkový experiment nás vede správným směrem, má několik slabin. Má nás přesvědčit, že si představujeme sebe bez těla, ve skutečnosti si však pravděpodobně představujeme spíš to, jaké by to bylo nevnímat své tělo. V naší představivosti je tělo jen skryté, ale stále přítomné – a to nám neumožňuje představit si duši skutečně odděleně.

Kromě toho mohou být naše pocity – nebo jejich absence – klamné. Lidé si dokážou pod vlivem psychedelických drog představit nejrůznější stavy a prožitky. Schopnost vyvolat si „pocit“ duše oddělené od těla proto ještě neznamená, že jde o hmatatelnou skutečnost.

Podobnou logickou chybu obsahuje i slavná Descartesova věta „Myslím, tedy jsem“. Z toho, že lidé mohou myslet, ještě neplyne, že jsou pouze myslícími bytostmi.