Toto by mohla být naše budoucnost

V dnešním světě se zdá, že jde především o peníze. Zní to jako otřepané klišé – ale k pravdě má bohužel hodně blízko. Od deregulace podnikání a finančních trhů v 70. a 80. letech se v našich životech stále silněji prosazuje představa, že žádný podnik nemá skutečnou hodnotu, pokud nevydělává peníze.

Tento pohled už dávno neplatí jen pro Wall Street. Řídí naše instituce, organizace i soukromé životy – od zdravotnictví přes vzdělávání až po zábavu. Jakmile se ale peníze stanou měřítkem každého lidského počinu, začínáme sami sebe omezovat.

Stačí se zamyslet nad silou komunity, znalostí, rodiny a přátelství a je zřejmé, že peníze nejsou jedinou formou hodnoty, kterou lidé vytvářejí. Proč tedy v našich životech tak často upřednostňujeme finanční maximalizaci jako hlavní ukazatel úspěchu? A co můžeme udělat, abychom se posunuli dál – směrem k lepší budoucnosti?

Autor mimo jiné vysvětluje, proč jsou dnes téměř všechny nové filmy pokračování nebo prequely, jak vám tradiční japonská kuchyně může pomoci při zásadních životních rozhodnutích a proč trvalo hráčům NBA dvacet let, než naplno přijali střelbu za tři body.

Když Perry Chen, Charles Adler a autor knihy Yancey Strickler začali v roce 2005 lidem poprvé vyprávět o svém nápadu na Kickstarter, většina posluchačů si myslela, že se zbláznili. Platforma, kde lidé dávají jiné lidem peníze na umění? „Takhle svět nefunguje!“ zněla častá reakce. A částečně měli pravdu – tehdy dokonce ani neexistoval pojem „crowdfunding“.

Kickstarter však v roce 2009 skutečně odstartoval. A dnes, o deset let později, pomohl uvést v život více než 100 000 nových kreativních projektů – včetně oscarového dokumentu „Náměstí“ Jehane Noujaim nebo nesmírně populární karetní hry „Cards Against Humanity“.

Klíčové poselství zní: naše životy jsou řízeny neviditelnými myšlenkami – a finanční maximalizace je tou nejmocnější z nich.

Kickstarter ukázal něco zásadního o lidském myšlení: většina našich představ o tom, jak svět „musí“ fungovat, neodráží žádnou neměnnou pravdu. Jsou to jen koncepty, které jsme si vymysleli. Mnohé z nich jsou však tak hluboce zakořeněné v každodenním životě, že je přestáváme vnímat jako pouhé konstrukty.

Představa, že peníze jsou vším a že konečným cílem lidské existence je jejich hromadění, je jednou z těchto neviditelných myšlenek. Autor ji nazývá „finanční maximalizace“. Jde o přesvědčení, že ať už jste firma nebo jednotlivec, vaším hlavním kompasem má být otázka, jak vydělat co nejvíce peněz.

V 70. letech 20. století se ekonom Milton Friedman stal prvním široce známým hlasem, který tvrdil, že podniky nemají vůči společnosti žádnou jinou odpovědnost než dosahovat zisku. Firmy si tuto myšlenku vzaly k srdci. Dnes se většina z nich řídí jediným kritériem: kolik zisku dokážou vytvořit pro své akcionáře.

Masové propouštění, daňové úniky, klesající kvalita služeb – žádná strategie není tabu, pokud zvyšuje zisk. Pro ty nahoře se všechny oblasti lidské činnosti – film, zdravotnictví, vzdělávání, komunity – staly jen různými typy investičních příležitostí. A pokud jim přinesou více peněz, budou tyto „investice“ kupovat, prodávat a obchodovat bez ohledu na lidi, kterých se to dotkne.

Nejhorší je, že jsme si na toto chování zvykli. Napodobujeme ho i ve svých soukromých životech, aniž bychom se ptali, zda je skutečně užitečné v širším smyslu. Samozřejmostí se stalo, že lidé mají dělat to, co jim přinese nejvíce peněz. „Tak to prostě chodí.“ Nebo si to alespoň myslíme.

To však vyvolává zásadní otázku: fungují věci opravdu tak, jak by měly?

V roce 1776 tvrdil ekonom Adam Smith, otec moderního kapitalismu, že společnost funguje nejlépe tehdy, když každý sleduje vlastní zájem. Pokud jdete k řezníkovi, napsal, můžete se spolehnout, že vám prodá maso – protože to je to, co musí dělat, aby uživil svou rodinu.

Smith ale neztotožňoval osobní zájem s maximálním ziskem za každou cenu. Nenapsal, že by měl řezník porážet co nejvíce prasat, srazit kvalitu masa na přijatelné minimum a své zaměstnance podplácet nebo vykořisťovat. Přesto dnes firmy podobné praktiky ospravedlňují s odvoláním na Smithovu „tržní ekonomiku“.

Klíčové sdělení zní: víra, že maximalizace zisku je jedinou rozumnou volbou, vytvořila klima chamtivosti a nedůvěry.

Jak jsme se sem dostali? Během studené války přišla RAND Corporation – think tank zaměřený na globální politiku – s novým způsobem modelování konfliktů v jaderném věku: s teorií her.

Teorie her je způsob, jak vypočítat možné výsledky hypotetických situací. Jejím cílem je pomoci lidem určit „nejrozumnější“ postup. Jedním z nejslavnějších scénářů, které RAND vytvořila, je vězňovo dilema.

Představte si, že vy a váš komplic jste zatčeni policií za zločin, který jste spáchali společně. Policie vás vyslýchá odděleně. Víte, že pokud svého partnera zradíte, budete propuštěni – a on půjde na tři roky do vězení. Pokud promluví on a vy zůstanete zticha, tři roky si odsedíte vy. Pokud promluvíte oba, dostanete dva roky každý. A pokud oba mlčíte, dostanete jen rok.

Co uděláte? Ideální by bylo, kdybyste oba mlčeli a odseděli si jen rok. Podle expertů z RAND je však „optimální“ strategií svého partnera zradit. Je prý méně riskantní být nedůvěřivý – a pokud váš partner zůstane loajální, můžete dokonce vyváznout bez trestu.

RAND Corporation jako první formulovala tento nový „hyperracionální“ způsob uvažování, který ignoruje hodnoty jako čest a loajalita ve prospěch maximalizace okamžitého zisku bez ohledu na náklady. Teorie her se postupně stala hlavním rámcem pro rozhodování v byznysu, politice i v dalších oblastech lidské činnosti.

V těchto kontextech se maximalizace „okamžitého zisku“ stala synonymem maximalizace zisku finančního. Teorie her tak poskytla dokonalou omluvu pro rostoucí chamtivost a nedůvěru: jde přece jen o „racionální“ způsob jednání.