Tohle bude moje zkáza

Většina z nás chce přispět k budování lepší společnosti pro všechny, ale často si nejsme jistí, kde začít. Ve stále složitějším světě může být obtížné se zorientovat v různých názorech na to, co je potřeba dělat pro podporu marginalizovaných komunit. Jednou z nich jsou černé ženy ve Spojených státech – abychom jim však dokázali pomoci, musíme nejprve pochopit kontext a historické souvislosti, které vedly k jejich marginalizaci.

Právě tady vstupuje do hry autorka Morgan Jerkins. Na základě vlastních zkušeností s dospíváním a životem v současné Americe jako černá žena pojmenovává, proč černé ženy čelí tolika překážkám, a zároveň zdůrazňuje oblasti, které je nutné řešit, aby se jejich postavení ve společnosti zlepšilo.

Ať už jste bílá žena, muž, nebo dokonce sama černá žena, každý má svou roli při vytváření společnosti, která je spravedlivá a férová pro všechny – včetně černých žen. V tomto shrnutí se dozvíte o teorii „krabů v sudu“, proč bychom neměli předstírat, že barva pleti neexistuje, a také proč byste se neměli dotýkat vlasů černé ženy.

Když byla Jerkins malá, chtěla se své černé identity zbavit a splynout s bílou kulturou. Taková touha je mezi mladými černými dívkami běžná – chtějí uspět ve světě, kterému dominuje bílá kultura. Uvědomují si, že jejich černá identita je vnímána jako hrozba, a aby působily neohrožujícím dojmem a dosáhly úspěchu, měly by ji potlačit.

V dospívání Jerkins nenosila vlasy v přirozeném stavu, oblékala se a zdobila šperky, které byly statusovými symboly bílé kultury – například kousky od značek Gap nebo Limited Too – a snažila se vyhýbat černým spolužákům, kteří se od bílé kultury distancovali. V tomto období se naučila rozpoznávat, kdy se jí vyplatí využít vlastní rasovou identitu a kdy je naopak výhodnější přizpůsobit se pravidlům bílé kultury.

Brzy si uvědomila, že v mnoha situacích bílá kultura vždy vítězí, protože řada lidí černou kulturu vůbec nevnímá jako rovnocennou alternativu. Proč tomu tak je? Překvapivě proto, že někteří bílí lidé považují označení „člověk“ a „černá žena“ za vzájemně se vylučující.

Jednou se jí bílý muž zeptal, proč se prostě nedefinuje jako člověk, místo aby se označovala jako černá žena – tedy nálepka, kterou mnoho bílých lidí stereotypizuje negativně. Odpověděla mu, že je obojí. Muž však prohlásil, že ji jako černou ženu nevnímá. Proč? Protože Jerkins mluvila kultivovaně, studovala na Princetonské univerzitě a pracovala v nakladatelství – a tyto vlastnosti se mu nehodily do jeho představy o černé ženě, takže ji nepovažoval za „typickou“ černou ženu.

Navíc Jerkins někdy vědomě upravuje své chování tak, aby více odpovídalo bílým normám: omezuje gesta, vyhýbá se syčení zubů a nemluví tak nahlas. Černá identita je popírána ve chvíli, kdy černé ženy neodpovídají stereotypu „drzé, jízlivé černošky“. Tento stereotyp posiluje představu, že černí lidé nejsou tak vzdělaní nebo hodnotní jako bílí, a pokud černá žena do tohoto obrazu nezapadá, pak „není černá, ale bílá“ – a tedy plnohodnotný člověk.

Podle této pokřivené logiky není možné být zároveň černý a být vnímán jako plně lidský. A uznání černého člověka „jako by byl bílý“ je bohužel stále často považováno za kompliment.

Mnoho bílých lidí si myslí, že tvrzení „já nevidím barvu pleti“ je pokrokový postoj. Není. Předstírat slepotu vůči černé pleti znamená být slepý k černé historii i ke všemu, co černá identita obnáší.

Každodenní zkušenosti lidí jiné barvy pleti se zásadně liší od zkušeností bílých. Mnoho liberálně smýšlejících bělochů tvrdí, že „nevidí barvu“, protože se domnívají, že označit někoho za černého je samo o sobě rasistické. Rasismus ale vzniká teprve tehdy, když na základě barvy pleti vyslovujeme negativní soud.

Problém ignorování černé identity člověka spočívá v tom, že se zároveň přehlížejí společenské překážky, kterým čelí – včetně skutečného systémového rasismu. Zároveň se tím vymazává bohatá kulturní historie černých lidí, včetně všeho pozitivního, co tvoří jejich jedinečnost.

Ti, kdo o sobě prohlašují, že jsou „barvoslepí“, ve skutečnosti uplatňují údajně „univerzální“ standard, který je ale ve skutečnosti bílou perspektivou. Tento domněle univerzální pohled vychází z optiky bílých Severoameričanů a Evropanů a bílí lidé jej mylně prezentují jako inkluzivní pro všechny.

Je pro bělocha snadné tvrdit, že nevidí barvu pleti, když mluví o černém člověku, který uspěl v převážně bílém prostředí. Často je to proto, že daný člověk přijal bílé způsoby a normy, aby se mohl asimilovat do dominantní kultury. Když pak někdo prohlásí, že takový člověk „ani nepůsobí černě“, ve skutečnosti tím říká, že se mu podařilo dostatečně se přizpůsobit bílému prostředí.

Závěrem: bílí lidé nemají právo určovat, zda se někdo smí nebo nesmí identifikovat jako černý.