Tichá slova

Mnoho lidí má dnes pocit, že se politici víc zajímají o zájmy velkých korporací než o občany – a že se z politiky stal v podstatě obrovský, zkorumpovaný byznys. I když může takový pohled působit pesimisticky, vliv firem na politiku rozhodně nelze podceňovat: komerční hráči utrácejí miliardy za to, aby ovlivnili vlády prostřednictvím lobbingu a PR strategií.

Tato kniha se zaměřuje na situaci ve Spojeném království a podrobně vysvětluje, co je takzvaný vlivový byznys, jak funguje a proč představuje hrozbu pro demokracii. V těchto ukázkách se dozvíte, proč – alespoň v teorii – nemusí být lobbing nutně špatný. Uvidíte, jak se z „armády“ britských obchodníků, kteří údajně bojovali za ochranu vlastních zájmů, vyklubali převlečení agenti tabákového giganta Philip Morris. A nakonec zjistíte, jak ropný koncern Shell obelstil své kritiky, aby mu fakticky umožnili těžit plyn v Peru.

Obecně lze říci, že slovo „lobbismus“ označuje jakékoli pokusy jednotlivců či skupin ovlivnit politický proces – například když se sejdete se senátorkou, abyste ji přesvědčili, že má podpořit financování vašeho sociálního projektu. Pro většinu lidí má však lobbismus negativní nádech: spojuje se především s velkým byznysem, korupcí a zákulisními skandály.

Skutečnost je ale složitější. Někteří tvrdí, že protože lobbisté většinou zastupují komerční zájmy, neměla by jim vláda vůbec naslouchat. Tento pocit vychází z toho, že většina lobbistů pracuje pro velké společnosti, jako jsou Nestlé nebo Google, a pro odvětví, jako je tabákový či cukrovarnický průmysl. Díváme‑li se na věc tímto prizmatem, zdá se, že lobbismus nutně podkopává dobré vládnutí, protože většina firem neusiluje o společné dobro – tedy o otázky důležité pro celou společnost – ale především o zisk. Například lobbisté tabákového průmyslu bojují proti regulacím, které by mohly lidi odradit od kouření, protože by to snížilo jejich zisky.

Alespoň v teorii však může lobbismus vládám naopak pomáhat dělat svou práci lépe. Navzdory špatné pověsti může přispívat ke kvalitnímu vládnutí tím, že udržuje kontakt mezi politikou a vnějšími zájmy. Aby mohli politici činit informovaná a promyšlená rozhodnutí, potřebují poznatky od externích aktérů, například od firem – a právě tyto informace jim mohou lobbisté zprostředkovat. Lobbisté mohou například upozornit na aktuální problémy a hrozby, jimž firmy čelí, a pomoci tak vládě přizpůsobit se a podpořit ekonomiku.

Lobbisté navíc často sami dobře rozumějí legislativě a politickým procesům, takže mohou politikům ulevit od části agendy – třeba tím, že pro ně připraví podklady k novým zákonům.

Pro mnoho lidí lobbismus v podstatě znamená úplatkářství: firemní zástupci strkají politikům pod stolem v luxusních restauracích obálky nacpané penězi. I když to v minulosti leckdy odpovídalo realitě, dnešní lobbismus je mnohem složitější odvětví.

V Británii se během posledního století vyvinul velmi vlivný a profesionální lobbistický průmysl, který hájí obchodní zájmy. A podobně jako ve Spojených státech vznikl i britský lobbistický sektor původně jako reakce na rizika, která demokracie představovala pro zájmy průmyslníků. Zjednodušeně řečeno: ve dvacátém století získávalo volební právo stále více lidí a začali požadovat sociální změny – včetně přerozdělování bohatství. Bohatí průmyslníci proto začali využívat lobbing, aby zajistili, že politici budou přijímat zákony chránící jejich právo na bohatství.

Lobbismus se tak stal neoddělitelnou součástí britské politiky: dnes má Londýn třetí největší lobbistický průmysl na světě – po Washingtonu a Bruselu.

Co tedy vlastně tvoří lobbistický byznys? Současný rozsáhlý lobbistický sektor ve Spojeném království se skládá z různých aktérů, kteří pomáhají prosazovat zájmy firem. Jednu z hlavních skupin tvoří lobbisté placení za to, aby ovlivňovali politiku prostřednictvím osobních vztahů s politiky. Setkávají se s nimi a snaží se je přesvědčit, aby podpořili nebo naopak zastavili opatření, která by mohla jejich klientům pomoci či uškodit. Lobbisté masného průmyslu se například mohou snažit přesvědčit politiky, že uvolnění pravidel pro jatka je pro ekonomiku přínosné.

Méně známé je, že vedle lobbistů působí v tomto byznysu i další mocní hráči. Patří k nim průmysl public relations, který pracuje na zlepšování veřejného obrazu velkých podniků. A také think tanky, které firmy platí za to, aby prováděly výzkum podporující jejich zájmy a nepřímo ovlivňující veřejnou debatu. Příkladem je Mezinárodní politická síť – instituce financovaná ropným gigantem Exxon, jejímž úkolem je zkreslovat vědecké poznatky o změně klimatu, podporovat klimatické skeptiky a zpochybňovat environmentální regulace.