Teorie strun

Co se odehrává v hlavách těchto fyzicky výjimečných hráčů během wimbledonských zápasů? A co všechno je potřeba k tomu, abyste se na takovou úroveň vůbec dostali? Pokud jste se někdy nad podobnými otázkami zamýšleli, nejste sami – existuje celý svět soutěžního tenisu, nesmírně tvrdý a nemilosrdný, a jen ti nejlepší z nejlepších se nakonec dostanou na naše televizní obrazovky.

Možná vás překvapí, že uznávaný spisovatel David Foster Wallace byl kdysi aktivní součástí tohoto světa. V tomto shrnutí nahlédneme do tohoto výlučného prostředí očima jednoho z nejvlivnějších literárních myslitelů naší doby.

Dozvíte se mimo jiné, jak může pocení prospět vaší tenisové hře, jak Federer vnímá míč na kurtu a proč jsou sportovní memoáry obvykle tak nesnesitelně nudné.

David Foster Wallace je známý jako jeden z nejtalentovanějších autorů moderní americké prózy. Jeho kariéra se však klidně mohla ubírat úplně jiným směrem. Wallace začínal jako soutěžní juniorský tenista. Ostatní děti mu dokonce daly přezdívku Slug – jakousi ironickou pochvalu. Byl líný a pomalý, ale přesto dokázal své soupeře porážet.

Wallace vysvětluje, že dokázal využít místní mikroklima ve svůj prospěch. Vyrůstal v městečku Philo v Illinois, hluboko na Středozápadě, kde je ještě větrněji než v Chicagu, proslulém po celém světě jako „Větrné město“. Naučil se s větrem nebojovat, ale zapojit ho do hry.

A nešlo jen o tenisový kurt. Wallace rád jezdil po městě na kole, přičemž se nechával větrem doslova táhnout – jednu ruku měl nataženou a zatíženou knihami jako improvizovanou plachtou. Není divu, že si o něm zbytek města myslel, že je blázen.

Tuto „atmosférickou expertizu“ pak přenesl i na kurt. Ostatní děti byly bezpochyby silnější a technicky zdatnější. Dokázaly posílat míče přesně do rohů. Wallace ale zvolil jinou strategii: hrál vysoké, pomalé, rovné loby a nechával vítr, aby v jejich trajektorii nadělal co největší nepořádek.

Měl však ještě jeden kluzký trumf v rukávu: potil se. Hojně. Ačkoli se nadměrné pocení v běžném životě za talent rozhodně nepovažuje, na tenisovém kurtu mu fungovalo téměř zázračně. Na konci zápasu během vlhkého léta v Illinois nebyl Wallace zrovna nejpůvabnější podívaná – ale s dostatkem vody a slaných pochutin mohl hrát dál a dál.

Jeho uhlazení a upravení soupeři na druhé straně sítě začali v horku rychle vadnout, někdy dokonce omdlévali. Wallace sám sebe popisuje jako „fyzického savanta, chlapce medicíny větru a tepla, [který] mohl hrát prostě navždy“.

Svět profesionálního tenisu je nesmírně tvrdý. Nejlepších sto hráčů na světě se automaticky kvalifikuje na všechny turnaje na okruhu, včetně vysoce prestižních grandslamů. Ti, kteří stojí mimo tuto elitu, se však musí mezi sebou prát o zbývající místa.

Tyto kvalifikační turnaje – známé jako „qualies“ – se hrají ještě před hlavní soutěží a svou krutostí hraničí s barbarstvím. Jsou plné hráčů, kteří jsou těsně za hranicí první stovky: vyhaslých hvězd předchozích generací, dnes už příliš starých nebo příliš opotřebovaných na to, aby se dokázaly vrátit v žebříčku výš, i hráčů z top 100, kteří nějakým způsobem prošvihli termín přihlášky.

Nejvíc deprimující je, že zde potkáte celé zástupy štíhlých atletů, kteří se nikdy nedostanou výš než do naprosto průměrných částí žebříčku. Výsledkem je obrovský rozptyl ve výkonnosti, který se na kurtu předvádí. Je krajně demoralizující sledovat, jak 75. hráč světa drtí toho, který je na 180. místě.

A jaká je odměna za to, že se kvalifikací prokoušete? V hlavní soutěži na vás čekají nejlepší hráči světa – odpočatí a připravení vám pořádně naložit.

Bohužel, lesk velkých turnajů není jediným klamem, pokud jde o špičkové tenisty. Na vrchol se dostanou až po letech bolesti a obětí; cesta k tomu stát se špičkovým hráčem rozhodně není hezký pohled. Životy těchto sportovců se mohou zdát okouzlující – létají z turnaje na turnaj, objevují se v reklamách na hodinky a sportovní oblečení – ale za tím, co vypadá jako život v luxusu, se skrývá tvrdá realita.

Nemluvě o úsilí potřebném k tomu, aby se člověk dostal do první pětky; dokonce i proniknout do top 500 je pro většinu z nás sotva představitelné. Co to obnáší? Osekáné dětství, neúprosné tréninkové plány, železnou disciplínu, přísné diety, často i vzdání se většiny běžných radostí života. Přiznejme si to – trpí.

A jako moderní světci snášejí toto utrpení do jisté míry i za nás. Když je sledujeme, zakoušíme jakousi odvozenou slávu; když jsme svědky jejich vášně, máme pocit, že se na jejich lesku sami podílíme.