Takže chcete mluvit o rase

Je velmi pravděpodobné, že jste se v nějakém okamžiku svého života pokusili mluvit o rase. A stejně pravděpodobné je, že to nedopadlo zrovna nejlépe. Možná jste něco neobratně formulovali nebo jste se na svého partnera v rozhovoru rozčílili. Možná se od té doby cítíte nejistě – bojíte se tohle téma znovu otevřít, máte strach, že něco pokazíte.

Když Ijeoma Oluo začala psát knihu „Takže chcete mluvit o rase“, chtěla vytvořit něco skutečně užitečného. Doufala, že když v životech lidí vyvstanou otázky týkající se rasy, budou mít v ruce nástroj, ke kterému se mohou kdykoli vrátit – zdroj, který vysvětlí systémový rasismus a nabídne praktické rady, jak o něm vést smysluplné rozhovory.

Tyto debaty mohou být náročné, ale mluvit o rase a privilegiu je nezbytný první krok k tomu, abychom začali – a nakonec dokázali – rozbíjet represivní mocenské struktury, které udržují bílou nadvládu ve Spojených státech.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• jak vám zkoumání vlastního privilegia může pomoci přijmout intersekcionalitu,
• něco o historii policejní brutality vůči černým a původním obyvatelům Ameriky,
• a proč je pozitivní diskriminace (afirmativní akce) nezbytná.

Po zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 mnozí spekulovali, že Demokratická strana prohrála proto, že hlavním společenským problémem USA je třída, nikoli rasa. Mnoho lidí mělo pocit, že levice se příliš soustředila na potřeby černých, lidí latinskoamerického původu, žen obecně a transgender osob, zatímco zanedbala bílé muže z dělnické třídy. Tvrdili, že pokud se zlepší podmínky pro nižší třídy, automaticky se zlepší i situace menšin.

Autorka Ijeoma Oluo byla z nekonečného opakování této debaty vyčerpaná – vždyť nespravedlnosti, které udržují chudou černou ženu v chudobě, nejsou stejné jako ty, které dopadají na chudého bílého muže se zdravotním postižením. Začala proto lidem klást přímé otázky: „Proč si myslíte, že jsou černí lidé chudí? Myslíte si, že jsou chudí ze stejných důvodů jako bílí lidé?“

Pravda je, že rasa je jednou z nejdůležitějších proměnných, které ve Spojených státech určují, jaké máte šance na úspěch – a právě to se často přehlíží.

Klíčové poselství této kapitoly je: rasismus je neoddělitelně spjat se systémy moci a je jimi posilován.

Více než půl století po hnutí za občanská práva je majetková propast mezi rasami stále stejně hluboká. Není to náhoda – rasismus byl od počátku zabudován do amerického ekonomického systému. Dlouhodobě ospravedlňoval bílou nadřazenost, která těm, kdo jsou považováni za „nadřazené“, slibuje, že „dostanou víc, protože ti druzí mají dostávat míň“.

Tento slib nelze zvrátit tím, že se zaměříme jen na třídní rozdíly. Musíme začít mluvit také o rase. První překážkou ale často bývá už samotná otázka, zda se daná situace vůbec „týká rasy“.

Oluo navrhuje tři jednoduchá vodítka:

1. Pokud si člověk jiné než bílé pleti myslí, že jde o rasu, pak o ni jde. Jeho rasová identita je součástí toho, kým je, a ovlivňuje, jak danou situaci prožívá.
2. Pokud daný jev dopadá na nebílé lidi jinak nebo nepřiměřeně silně, pak se týká rasy.
3. A konečně: pokud zapadá do širšího vzorce, který opakovaně jinak či nepřiměřeně zasahuje lidi jiné než bílé pleti, pak se týká rasy.

Než budeme pokračovat, je užitečné vyjasnit si, co vlastně rozumíme rasismem. Dvě běžné definice jsou:

• „jakýkoli předsudek vůči někomu kvůli jeho rase“ a
• „jakýkoli předsudek vůči někomu kvůli jeho rase, pokud je tento postoj podporován a posilován systémy moci“.

Druhá definice je v kontextu Spojených států výstižnější, protože rasismus se tam často redukuje na individuální činy jednotlivců. V prostředí, kde je rasismus systémový, je však jeho trvání poháněno i lhostejností jednotlivců. Jediný způsob, jak proti systémovému útlaku bojovat, je proto aktivně a osobně se podílet na jeho rozebírání.

Oluo bylo čtyřiatřicet, když poprvé vedla se svou matkou – která je bílá – vážný rozhovor o rase. Matka jí vyprávěla, že v práci řekla vtip s „černou pointou“. Jeden z kolegů – černý muž – se jí na to zeptal: „Co ty víš o tom, jaké je být černý?“

Oluoina matka byla zpočátku naštvaná – vždyť má tři černé děti! Nakonec se ale ovládla. Řekla dceři, že kolegovi chtěla dát najevo, že rozumí, odkud přichází, protože členové její vlastní rodiny jsou černí.

Oluo z toho byla zděšená. Zároveň si ale uvědomovala, že její matka nedokáže plně vidět ani pochopit rasismus, s nímž se její děti setkávají. A tak jí toho dne vysvětlila rozdíl mezi tím být bílou ženou, která černé lidi miluje, žije s nimi a má děti s černým mužem, a tím skutečně být černým člověkem ve společnosti, která je postavená na bílé nadřazenosti.

Klíčové poselství je: nepříjemné rozhovory o rase jsou nezbytným prvním krokem k pokroku.

Tento rozhovor pomohl Oluoině matce pochopit, že místo toho, aby se snažila dokazovat, že je „jedna z těch dobrých bílých“, by se měla soustředit na to, jak motivovat další bílé lidi, aby se změnili. Poučená touto zkušeností začala ve svém odborovém svazu organizovat aktivity proti rasové diskriminaci na pracovišti.

Mluvit o rase je těžké a pravděpodobně při tom uděláte chyby. Přesto je to krok, který musíte udělat dřív, než se pustíte do prosazování rasové spravedlnosti.

Několik praktických doporučení, jak k takovým rozhovorům přistupovat:

• Na začátku jasně sdělte své úmysly. Druhá strana se tak může hned rozhodnout, zda se chce do rozhovoru pustit. Nenuťte nikoho mluvit o rase, pokud o to nestojí.
• Udělejte si domácí úkol. Není úkolem lidí jiné než bílé pleti, aby vás učili věci, které si můžete zjistit během pár minut vyhledáváním na internetu.
• Pokud začnete cítit, že se bráníte, zastavte se a zeptejte se sami sebe: „Nestala se mojí prioritou ochrana vlastního ega?“ Smyslem rozhovoru o rase není „vyhrát“, ale sdílet, učit se a zlepšovat se.
• Nekritizujte „tón“ druhého člověka. K tomuto tématu se shrnutí vrátí později.

Někdy se tyto rozhovory zkrátka zvrtnou. Nesnažte se za každou cenu všechno hned urovnat. Omluvte se, udělejte krok zpět a zvažte, zda a jak se k tématu můžete vrátit později, až to bude pro obě strany bezpečnější a užitečnější.

Nevytěsňujte si v hlavě tuto zkušenost jako „tu chvíli, kdy na mě někdo křičel, i když jsem to myslel dobře“, ale zároveň se za ni donekonečna netrestejte. Raději si dejte čas na poctivou reflexi, co by šlo příště udělat lépe, a pak se znovu zavazujte, že to zkusíte.