Tajný obhájce

Naše představy o trestním soudnictví vycházejí většinou z toho, co vidíme v televizi nebo čteme v právnických thrillerech. Užíváme si zvraty a překvapivé obraty děje, sledujeme, jak se hrdina pohybuje po soudech, a v duchu děkujeme svým šťastným hvězdám, že se sami nikdy nebudeme muset bránit proti trestnímu obvinění nebo čelit křížovému výslechu na svědecké lavici.

Jenže tak jednoduché to není. Je poměrně pravděpodobné, že se v určitém okamžiku vašeho života vy nebo někdo z vašich blízkých ocitnete v soukolí místního trestního systému. Je proto rozumné, aby každý z nás alespoň základně věděl, jak tento systém funguje.

Kniha „The Secret Barrister“ si klade za cíl přiblížit lidem každodenní realitu trestního soudnictví v Anglii a Walesu – a ten obraz rozhodně není lichotivý. V důsledku politicky motivovaných rozpočtových škrtů a všeobecné neznalosti toho, co se v systému skutečně děje, trpí soudnictví chronickým nedostatkem peněz i personálu. Až do té míry, že jsou ohroženy samotné principy spravedlnosti a férovosti, na nichž byl tento systém původně vystavěn.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné to, jak mohou o tom, kdo půjde do vězení, rozhodovat neškolení dobrovolníci; proč jsou trestní spisy běžně neúplné nebo nepřesné; a proč je mylné domnívat se, že se angličtí trestní obhájci obohacují z peněz daňových poplatníků.

I pokud jste nevyrůstali ve Spojeném království, pravděpodobně jste viděli televizní pořad nebo film se scénou z britského soudního jednání. Možná jste si dokonce položili otázku, proč mají právníci na hlavě ty podivné paruky a na sobě taláry.

Stejně jako mnoho jiných aspektů trestního soudnictví v Anglii a Walesu jsou i taláry a paruky součástí dlouhé tradice sahající stovky let do minulosti. Než se podíváme na některé tradice, které by si možná zasloužily revizi, je dobré si nejprve ujasnit, jak tento systém vlastně vypadá.

Podobně jako v řadě jiných zemí zahrnuje trestní řízení v Anglii a Walesu soudce, porotu a osobu obviněnou z trestného činu. Dále zde vystupují právní zástupci – v anglickém systému především dvě profese: solicitors a barristers. Od čtrnáctého století se v anglických soudních síních rozlišuje mezi barristerem, který před soudem přednáší připravené případy, a solicitorom, který se stará o kontakt s klientem, komunikuje se svědky a radí jak barristerovi, tak klientovi.

Jak uvidíme, existují vynikající právníci, kteří neúnavně hájí zájmy svých klientů, ale i vykořisťovatelé, kteří kazí pověst celé profese.

Dalším důležitým článkem trestní justice je Crown Prosecution Service (CPS), tedy státní zastupitelství pro Anglii a Wales. Jde o relativně novou instituci, zřízenou v roce 1985 zákonem o stíhání trestných činů. Do té doby nesla odpovědnost za podávání obvinění policie. CPS vznikla s cílem zajistit větší jednotnost a efektivitu při rozhodování o obvinění a při přípravě případů napříč Anglií a Walesem. Dnes každý případ před tím, než se dostane k barristerovi, prochází aparátem CPS.

Za zmínku stojí, že na rozdíl od některých jiných zemí advokáti, kteří se zabývají trestními věcmi – jako autor této knihy – běžně přecházejí mezi rolí obhajoby a obžaloby, někdy i v rámci jediného dne. Může se to zdát nezvyklé, ale podle autorovy zkušenosti z vás právě tato praxe udělá lepšího, všestrannějšího právníka. Znalost toho, jak fungují obě strany sporného řízení z první ruky, vám totiž umožní lépe předvídat, co lze v konkrétním případě očekávat.

V Anglii a Walesu existuje několik typů trestných činů a sporů, které spadají do pravomoci různých soudů. Podobně je tomu i v mnoha jiných zemích, ale v Anglii sahá současné rozdělení soudů až do roku 1195, kdy Richard I. rozhodl, že místní komunity dostanou své vlastní mírové soudce (Justices of the Peace, JP), aby se starali o drobné provinilce, jako byli výtržníci či podvodníci.

V průběhu staletí získávali tito JP postupně více pravomocí. Jejich působnost se rozšířila na drobné trestné činy, například porušování uložených pokut, a poroty, které rozhodovaly o přestupcích a složitějších trestných činech, jako je krádež. Tito místní JP byli také známi jako magistrates – laičtí soudci.

Dlouho nebylo nic neobvyklého na tom, že magistrát vedl soudní jednání ve vlastním obývacím pokoji. Šlo totiž o místní, dobrovolně působící muže (dnes i ženy), kteří nedostávali žádné formální právnické vzdělání ani školení.

Magistrátní soudy existují dodnes a některé z těchto starých tradic, doplněné o nové komplikace, z nich činí problematická místa. Především proto, že dnes představují první instanci pro jakýkoli trestní případ. Právě zde se rozhoduje o základních, ale zásadních otázkách, jako je například to, zda bude obviněný propuštěn na kauci.

Ačkoli se jednání magistrátních soudů už dávno nekonají v obývacích pokojích, osoby, které o případech rozhodují, jsou stále neplacení, neškolení dobrovolníci. Jinými slovy: o tom, zda má být někdo zbaven svobody a umístěn do tristních vězeňských cel na více než šest měsíců, zatímco čeká na proces – a přitom může přijít o práci, přátele, rodinu i domov – rozhodují laici bez zvláštního právního vzdělání.

A pokud to samo o sobě není dost znepokojivé, kvůli rozpočtovým škrtům a nedostatku zdrojů v CPS se rozhodnutí o kauci běžně činí na základě neúplných či nepřesných spisů.

Přitom už zákony sahající do sedmnáctého století, včetně zákona Habeas Corpus a Listiny práv, stanoví, že je nezákonné držet lidi ve vězení pouze na základě obvinění. Evropská úmluva o lidských právech rovněž zakazuje zbavení svobody bez „přiměřených důvodů“.

V praxi se však přesně to děje, když magistráti rozhodují často po několika málo minutách, a to na základě neúplných nebo chybných podkladů. V další části se proto podíváme blíže na to, co je špatně v CPS a v jejich spisové agendě.