Světlo

Od úsvitu lidstva bylo světlo zdrojem úžasu, objevovalo se v příbězích o stvoření a bylo dokonce uctíváno jako bůh. Zároveň se stalo předmětem filozofického zkoumání, tvůrčí inspirací i polem vědeckých sporů – což vedlo k mimořádným uměleckým dílům a zásadním objevům. V následujících kapitolách vás provedeme fascinujícím příběhem poznávání toho, co světlo je a k čemu může sloužit – od osvětlování katedrál až po jeho roli v samotném centru vědecké revoluce. Dozvíte se také, co mají společného zvratky, vejce a Kniha Genesis; proč byla obyčejná zrcadla považována za božská; a jak se světlo ocitlo v jádru nejvlivnějšího experimentu moderní fyziky.

Pravěcí lidé světlo nestudovali – uctívali ho. Když se každý den rozlévalo po kontinentech, bylo přijímáno s úctou a obdivem. Není proto divu, že světlo hraje klíčovou roli v mnoha mýtech o stvoření.

Ve finském stvořitelském eposu Kalevala se rozbije vejce, jehož žloutek se stane sluncem a bílek měsícem. V mýtu indiánů Zuni zase první lidé na Zemi vystupují z temného podsvětí do nádherného světla. Kmen Bushongo z Konga vypráví o bohu Bumbovi, božstvu, které vyvrhlo slunce. Jak se sluneční světlo šířilo, prapůvodní vody Země vysychaly a pevnina začala vystupovat na povrch. A nakonec je tu Kniha Genesis, v níž Bůh říká: „Budiž světlo.“

Světlo je tedy pro lidstvo zásadní a patřilo k prvním jevům, které začali zkoumat antičtí filozofové. Řekové jako Empedoklés se ptali, zda světlo vychází z objektu, nebo z oka, které jej vidí. V pátém století před naším letopočtem filozof Leukippos tvrdil, že všechny objekty vyzařují tenké světelné částice.

Na tyto úvahy navázali Eukleidés a Ptolemaios, kteří jako jedni z prvních zkoumali světlo v jakémsi laboratorním prostředí: pozorovali jeho odraz na rovných i zakřivených zrcadlech. Eukleidés z těchto studií odvodil, že úhel, pod kterým světlo na zrcadlovou plochu dopadá, je roven úhlu, pod kterým se odráží. Ptolemaios pak zkoumal, jak světlo se zakřivenými zrcadly interaguje.

Přesto však nikdo nevěděl, co světlo ve skutečnosti je. Protože zůstávalo naprostou záhadou, stalo se v mnoha náboženstvích symbolem všeho posvátného. Například Starý zákon používá světlo jako metaforu Boha několika způsoby: na hoře Sinaj se Mojžíš setkává s planoucím keřem, z něhož k němu promlouvá Bůh. A téměř každá posvátná postava v biblickém příběhu je zobrazována s aurou světla, která ji obklopuje a činí zářící.

Pokud znáte trochu arabštinu, možná víte, že slovo manára znamená maják nebo „místo světla“. Právě z tohoto slova pochází název minaret – věž, z níž muezzin svolává muslimy k modlitbě. Není to náhoda: v islámu je světlo chápáno jako božská síla.

Korán říká, že Bůh povede věřící „z temnot k světlu“. Píše se v něm také, že „On vám dá světlo, abyste po něm kráčeli“ a že „kdo je toho, že mu Bůh odnímá své světlo, ten žádné světlo nenalezne“. Jedna ze súr, tedy kapitol Koránu, je dokonce světlu zcela věnována. Jmenuje se an-Núr, což znamená Světlo, a praví, že „Bůh je světlem nebes a země“.

Islám však není jediné náboženství, které staví světlo na posvátný piedestal. Totéž platí pro křesťanství. Ve středověku byl Tomáš Akvinský nejvlivnějším myslitelem katolické teologie. Věřil, že za temnotou noční oblohy se skrývá oslnivě zářící ráj, který nazýval „jasem slávy“. Drahokamy, zlato a dokonce i obyčejná zrcadla proto byla považována za posvátná, protože odrážela Boží světlo. Kostely se stavěly s obrovskými okny, aby do nich mohlo proudit co nejvíce nebeského světla.

Světlo se tak stalo ústředním motivem náboženského myšlení, ale na sklonku středověku a v renesanci se zároveň stalo klíčovým prvkem uměleckého mistrovství. Kolem roku 1500, kdy se renesance šířila z Itálie do Nizozemska, začali umělci dávat světlu na plátně nový život. Malíři jako Brunelleschi, Leonardo da Vinci či Rembrandt studovali perspektivu a vlastnosti stínů, aby dokázali zachytit světlo ve všech jeho nuancích. Právě toto soustředění na světlo činilo obrazy té doby tak realistickými a tvořilo základ jejich geniality.