Šťastné město

New York, Tokio, Paříž, Londýn, Berlín – to jsou jedny z nejživějších měst na světě. Každé z nich má svou specifickou atmosféru – a právě ta je tím, co město proslavuje, co okouzluje turisty i místní obyvatele a co vypovídá o vitalitě, kreativitě, společenskosti a štěstí lidí, kteří v něm žijí.

Co ale vlastně vytváří pozitivní atmosféru města? Co dělá jeho obyvatele spokojenými? A existují způsoby, jak šťastné město cíleně vytvářet? Odpověď zní: ano, existují.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak městský design ovlivňuje naše štěstí; jak lze města navrhovat tak, aby snižovala stres a podporovala sociální interakci, komunitu a sociální rovnost; a jak rozumné plánování může inspirovat a přinášet skutečné štěstí. Zjistíte také, proč jsou parky bez stromů dobré, ale ne skvělé pro naši pohodu; proč je řízení auta ve městě stresující zážitek; a proč vám život v Kalifornii nutně nepřinese více štěstí než život v Ohiu.

Kdybyste se mohli vrátit v čase a navštívit své oblíbené město v devatenáctém století, velmi pravděpodobně by už vaším oblíbeným nebylo. Tehdejší města byla špinavá, plná nemocí a přelidněná. Tato nešťastná situace přiměla městské plánovače k zamyšlení: co bychom mohli udělat lépe?

Na začátku dvacátého století si uvědomili, že by bylo lepší, kdyby se města rozprostřela na větší ploše. Oproti stísněným městům průmyslové revoluce to vypadalo jako velké zlepšení – a nově vynalezené automobily navíc obyvatelům umožnily občas uniknout na venkov. Tak se zrodila předměstí. Po nějakou dobu mohli lidé žijící mimo centra měst vést zdravější život než v přetížených jádrech.

Přenesme se ale do současnosti a zdá se, že se situace obrátila. Moderní centra velkých měst dnes nabízejí mnohem lepší životní podmínky než dříve, zatímco život na jejich okrajích nechává mnoho obyvatel nespokojených a vyčerpaných.

Obyvatelé předměstí jsou totiž od mnoha věcí daleko. Všechny cíle – od škol přes zdravotnická zařízení až po bary a místa k setkávání – vyžadují dlouhé dojíždění. Lidé žijící na předměstí tráví na cestě více času, a to je obecně unavuje víc než obyvatele městských center.

V roce 2008 porovnali dva ekonomové odhady německých občanů, jak dlouho jim trvá cesta do práce, s tím, jak jsou spokojeni se svým životem. Ukázal se jasný vzorec: čím delší dojíždění, tím méně spokojení se tito lidé cítili.

Čas strávený na cestách navíc znamená méně času na společenský život. A i to ovlivňuje naši celkovou spokojenost. Ekonom John Halliwell proto analyzoval světové průzkumy Gallup z let 2003–2010. Zjistil, že pokud jde o to, co nás činí šťastnými, vztahy s ostatními lidmi převažují nad vším ostatním – ano, dokonce i nad výší příjmu.

Rozšiřování předměstí tedy v teorii vypadalo jako skvělý nápad, v praxi však lidi spíše znešťastnilo. Otázka zní: mohou města situaci ještě zvrátit?

Jak můžete lidi přiblížit k sobě? Jedna z možností je vytvořit prostor, kde se mohou všichni potkávat. Právě o to se snaží urbanisté, když navrhují společné prostory – ne všechny jsou však stejně kvalitní.

Doprava a opotřebení mohou udělat z návštěvy veřejného parku mnohem méně příjemný zážitek. Auta vytvářejí hluk, který v nás vyvolává pocit rozptýlení a nebezpečí a odrazuje nás od trávení času venku. To samo o sobě stačí k tomu, aby se lidé vyhýbali kontaktu se sousedy.

Studie z roku 1971, která se zaměřila na dvě ulice v San Francisku, sledovala chování jejich obyvatel. V ulici s menším provozem měl každý obyvatel v průměru tři místní přátele a šest místních známých. Ti, kteří žili v ulici s hustým provozem, obvykle uváděli jen jednoho místního přítele a tři známé.

V roce 1962 se městská rada Kodaně rozhodla, že je čas rychle vyřešit dopravní problém v centru. Vjezd automobilů do historického jádra byl zakázán a vznikla síť pěších ulic bez aut nazvaná Strøget. Tento experiment měl své odpůrce – mnozí tvrdili, že Dánové prostě nepatří k národům, které by se rády scházely na ulici. Netušili, že se Strøget brzy zaplní spokojenými obyvateli, kteří budou chodit, povídat si a pozorovat dění kolem sebe.

Kromě zákazu automobilů lze města učinit příjemnějšími pro společenský život také tím, že budou veřejné prostory čisté a udržované. Odpadky, graffiti a popraskané chodníky podle výzkumů vyvolávají podvědomé pocity strachu a úzkosti, zejména u starších lidí. Mnohem raději proto navštěvujeme místa, která jsou čistá a dobře udržovaná. Proč? Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, dělají nás šťastnějšími.

Veřejné prostory mohou obyvatelům města poskytnout chvíli oddechu. Pokud ale jde o vytváření nových míst k setkávání, existuje řada přístupů: jaké typy veřejných prostor by mělo mít každé město? A jak je navrhovat co nejlépe?