Společnost impulzů

Není lepší doba být jedinečný než právě teď. Jako spotřebitelé máme téměř nekonečné možnosti a k dispozici celé spektrum výrobků, které dokonale odpovídají našim potřebám – od chytrých telefonů přes vysoce technologická auta až po podobu čtvrtí, v nichž žijeme. Tento nárůst osobní moci však s sebou nese vysoké společenské náklady.

Dnes žijeme ve společnosti řízené impulzy, ovládané sobeckými touhami, které musí být uspokojeny okamžitě. Neformuje to jen naše každodenní postoje, ale tento toxický status quo se odráží i v našich nejdůležitějších institucích – ať už sociálních, ekonomických nebo politických.

Naše impulzivní společnost není způsob života, o který bychom měli usilovat; je to problém, který je třeba řešit. Následující kapitoly ukazují, jak jsme se do této situace dostali a jaké kroky musíme podniknout, abychom z ní unikli a začali budovat zdravější život založený na dlouhodobých, udržitelných cílech pro všechny.

Dozvíte se mimo jiné, jak vznikla první „osobní bublina“ s nástupem Fordu Model T, proč je americký systém zdravotní péče nejen nejdražší, ale zároveň patří k nejméně efektivním, a také proč by budoucnost mohla být zaplněna „počítačovými právníky“.

Kdybyste hodili kamenem do davu ve velkém městě, je docela pravděpodobné, že zasáhnete hipstera: mladého člověka oblečeného podle nejnovějších trendů, s iPhonem přilepeným k ruce a s pečlivě upravenými „rozcuchanými“ vlasy. Hipsteři mohou být otravní, ale jejich význam sahá mnohem hlouběji, než by se mohlo zdát. Jsou chodícím odrazem dnešní impulzivní společnosti.

Máme prakticky neomezené možnosti, jak si prostřednictvím neustálé spotřeby zboží a služeb navrhovat vlastní identitu i osobní prostor. Vyhledávače a chytré telefony předvídají naše potřeby; náladu si dolaďujeme hudbou či drogami; těla si upravujeme plastickými operacemi; stěhujeme se do čtvrtí, které odpovídají našim hodnotám. V podstatě neustále usilujeme o to, aby se svět stal „naším“ světem.

To je podstata impulzivní společnosti. Přibližně 70 procent ekonomické aktivity ve Spojených státech dnes tvoří spotřeba. Naproti tomu ještě před zhruba sto lety byla většina ekonomické činnosti zaměřena na výrobu – na vytváření věcí prostřednictvím zemědělství, řemesel, vaření, stavění či pečení.

Dnešní Američané využívají svou ekonomickou sílu především k uspokojování reflexu „mít to hned“, nikoli k řešení dlouhodobých problémů, na nichž skutečně záleží. Už v osmnáctém století tvrdil ekonom Adam Smith, že když jednotlivci sledují i své nejtriviálnější zájmy, vznikne ekonomika, která přináší největší prospěch většině lidí. V kostce je to popis americké ekonomiky: vytváří bohatství, podporuje inovace a umožňuje individuální přizpůsobení – což na první pohled nezní vůbec špatně.

Jenže v takovém uspořádání se skutečné potřeby společnosti v oblasti sociální, ekonomické a environmentální udržitelnosti často odsouvají na okraj. Možná jsme skvělí v nakupování bělících prostředků na zuby a plochých televizí, ale pokud jde o zásadní společenské potřeby, jako je vzdělávání nebo infrastruktura, zůstáváme hodně pozadu.

Spisovatel Tom Wolfe a další sociální kritici už před zhruba čtyřiceti lety předpovídali, že idealismus poválečné éry nahradí rostoucí egocentrismus. Jak uvidíte, jejich varování byla ve skutečnosti spíše mírná.

Abychom pochopili, jak se naše impulzivní společnost vyvinula, musíme se vrátit v čase k jednomu vynálezu, který změnil všechno – k pohyblivé výrobní lince.

Výroba automobilů bývala neuvěřitelně pomalá a drahá, dokud Henry Ford na počátku 20. století nezavedl pohyblivou montážní linku pro výrobu slavného modelu T. Díky nově nalezené efektivitě klesla cena automobilu téměř o 70 procent, takže si auto mohl dovolit téměř každý občan. Podobně montážní linky výrazně zlevnily i další spotřební zboží, jako byly telefony či rádia.

Nadšení z levných aut však časem opadlo a prodeje začaly zpomalovat. Aby udržel obchod v chodu, přidal prezident General Motors Alfred Sloan do prodejního mixu nový prvek – psychologii.

Sloan věděl, že spotřebitelé chtějí mít pocit, že mohou své mzdy utrácet „bezbolestně“. Založil proto firemní banku a zavedl levné financování, aby si zákazníci mohli koupit auto hned a zaplatit až později. Zároveň vytvořil širokou škálu motorů, barev a cenových kategorií, aby si lidé mohli vybrat model, který odpovídá jejich životnímu stylu a společenskému postavení.

Automobily a další soukromé zboží se brzy staly nesmírně populárními – a také velmi výnosnými, často výnosnějšími než výroba veřejných statků, jako jsou silnice a mosty. Osobní potřeby, nikoli potřeby společnosti, se staly hlavní prioritou ekonomiky.

Tento trend ještě zesílil díky růstu mezd v poválečném průmyslovém boomu. Průměrný americký běloch v 60. letech odpracoval jen zhruba dvě třetiny hodin, které musel odpracovat jeho dědeček, a přitom vydělával více peněz. Nově nabytý blahobyt a hojnost dostupného zboží povzbudily Američany, aby se stali především spotřebiteli, nikoli výrobci.

Sociální a environmentální důsledky však zůstávaly dlouho přehlížené. Boom automobilového průmyslu v 60. letech vyvolal bezpečnostní krizi na amerických dálnicích, zatímco znečištění ovzduší a nadměrná závislost na dovozu ropy se stále zhoršovaly.

Je snadné vidět v Americe 60. let začátek společenského úpadku. Na vině však byly i další síly, jak uvidíme v následujících kapitolách.