Šok přítomnosti

Znáte ten otravný pocit, že vám něco důležitého uniká, i když neustále kontrolujete sociální sítě a zpravodajské weby? Nebo už máte dost toho být pořád online a sníte o úniku do nějaké odlehlé chaloupky? Obklopili jsme se světem digitálních informací a teď nám právě tato média určují tempo – a to může být ohromující. Vždyť ještě nejsme kyborgové, jsme jen bytosti svázané přirozenými rytmy.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak digitální média proměňují naše osobní životy, naši kulturu a dokonce i naše vnímání času – a jaké konflikty při tom vznikají. Zjistíte také, proč už plánování a trpělivost nepatří k našim silným stránkám, proč dnes v jistém smyslu máme všichni více „osobností“ a proč můžete svalit část viny na dálkové ovládání, pokud vaše životní příběhy připomínají spíš Bartovy než Lukovy.

Představte si, že hrajete tenis s míčovým automatem, který najednou začne vystřelovat míčky stále rychleji, až je přestanete stíhat. Přesně tak se v posledních desetiletích vyvíjela kulturní a technologická změna.

Kolem roku 1970 předpověděl futurista Alvin Toffler, že brzy dosáhneme tak rychlého tempa pokroku, že se ocitneme ve stavu, který nazval „šok z budoucnosti“ (future shock). Ve dvacátém století jsme měli na technologie převážně budoucnostně orientovaný pohled. Lidé byli posedlí revolučními vynálezy a obchodními modely, o nichž se domnívali, že jsou na obzoru. Všichni byli nadšení z možností, které nové technologie přinášely – třeba mobilní telefony, jež nám umožnily mluvit s přáteli, příbuznými nebo kolegy kdykoli.

Tempo změn však dál zrychlovalo. Výpočetní výkon počítačů se zhruba každé dva roky zdvojnásobil. Toffler proto předpověděl, že dosáhneme bodu, kdy už nebudeme schopni držet krok – ani mentálně, ani emocionálně. Zažijeme šok z budoucnosti, jakýsi kulturní šok odehrávající se uvnitř naší vlastní kultury.

Ta „budoucnost“ je už tady. Lidé se v moderním světě cítí stále ztracenější a už je neživí technologický optimismus dvacátého století. Šok z budoucnosti se proměnil v šok přítomnosti. Jsme obklopeni změnami, ale chybí nám jasný směr, a tak jsme se do značné míry vzdali plánování lepšího zítřka. Místo toho chceme všechno hned.

Tento postoj se projevuje mnoha způsoby. Jen málo investorů dnes hledá skutečně dlouhodobé příležitosti, raději dávají přednost obchodům s okamžitým ziskem. Stačí si vzpomenout na investory, kteří nakoupili akcie Facebooku v den, kdy firma vstoupila na burzu. Mnozí je prodali už druhý den, protože cena podle nich nestoupla dost rychle.

Příběhy bývaly vystavěné s jasným začátkem, středem a koncem. Vezměte si například Sněhurku nebo Star Wars. Dnes to ale zdaleka není samozřejmost.

Lidé tuto klasickou strukturu používali, protože jim pomáhala dávat věcem smysl. Příběhy jsou přece nástroje myšlení: vnášejí řád do světa kolem nás. Proto po staletí následovaly lineární strukturu. Začínaly hrdinou, s nímž se publikum mohlo ztotožnit, jako je Luke Skywalker. Zpočátku je Luke jen obyčejný kluk žijící se svou rodinou. Pak se hrdinovi stane něco neobvyklého, co ho přiměje vydat se na cestu. U Luka k tomu dojde ve chvíli, kdy je jeho rodina zavražděna a on se rozhodne stát se rytířem Jedi.

Napětí se na konci vyřeší – hrdina buď zvítězí, nebo selže. Star Wars končí tím, že Luke zachrání rebely a pomstí svou rodinu.

Lidé se však postupně naučili těmto příběhům nedůvěřovat, mimo jiné kvůli politikům a inzerentům, kteří je využívali k manipulaci. Představte si třeba člověka, který vstoupí do armády. Myslí si, že je hrdina, který jde zachránit svou zemi, ale jakmile se ocitne ve válce, může zjistit, že konflikt má úplně jiné důvody a že byl oklamán. Vrací se domů skeptický a plný hořkosti vůči tradičním příběhům.

Podobnou zkušenost mělo tolik lidí, že dnes dáváme přednost fragmentovanějším formám vyprávění. Naše technologie tento posun ještě urychlují. Můžeme přepínat mezi kanály pomocí dálkového ovládání nebo kdykoli přeskočit na další video na YouTube – nemusíme zůstávat u jednoho souvislého příběhu.