Sociální skok

Jak byste popsali lidskou přirozenost? Jsme laskaví a odpouštějící, nebo spíš krutí a pomstychtiví? Máme altruistické impulzy, nebo jsme jen sobečtí a lakomí? Pravda je, že jsme všechno z výše uvedeného. Lidé jsou složité bytosti.

Odkud tedy všechny tyto sklony a zvláštnosti pocházejí? Všechny ty zdravé, děsivé i naprosto podivné vlastnosti, které z nás dělají lidi, se formovaly během tisíců let evoluce. Klíčové rysy lidské přirozenosti se objevily zejména v období, kdy naši předkové přecházeli z života v lesích k životu na africké savaně.

Následující kapitoly ukazují, jak tato kritická fáze lidských dějin zanechala trvalý otisk na tom, jak myslíme, jednáme a jaké vztahy mezi sebou vytváříme. Na základě podrobných výzkumů z biologie, psychologie a sociálních věd ukazují, jak nám evoluční pohled může pomoci pochopit i ty nejvíce protiintuitivní aspekty naší moderní kultury.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč děti samy o sobě nepřinášejí štěstí, kolik váží mozek šimpanze a co má zemědělství společného se vznikem nerovnosti.

Představte si dobu před šesti či sedmi miliony let. Jste opice podobná šimpanzovi a žijete v bujných deštných lesích střední Afriky. V korunách stromů je dostatek potravy, predátorů je málo a život je poměrně snadný.

To se však brzy změní. V průběhu následujícího milionu let klimatické změny a tektonické posuny postupně ničí vaše zelené džungle. Zatímco vy žijete bezpečně vysoko v korunách stromů, vaši potomci budou nuceni přežívat na otevřených travnatých pláních savany. Tam dole je méně jídla a mnohem více hyen a šavlozubých tygrů, před nimiž je třeba mít se na pozoru. Život už není tak snadný.

Pokud má váš druh přežít, bude muset přijmout zcela nové strategie přežití. Klíčová myšlenka zní: podmínky na savaně donutily naše předky vyvinout mnohem sociálnější způsob života.

Naši předkové podobní šimpanzům se na savanu pravděpodobně nevydali dobrovolně. Ve srovnání se životem v korunách stromů je totiž přežívání na zemi mnohem náročnější. Rozsáhlé, poměrně řídké travnaté pláně znamenaly, že předlidé museli za potravou putovat na větší vzdálenosti. Ještě horší bylo, že tato otevřená prostranství poskytovala jen málo úkrytů před predátory.

Nové podmínky na ně vyvíjely silný tlak. Jedinou možností, jak přežít, bylo přizpůsobit se.

Například Australopithecus afarensis, druh hominida, který se objevil před zhruba třemi miliony let, je známý tím, že vyvinul užší pánev, což usnadnilo chůzi po dvou, a pohyblivější ramena a zápěstí, která umožňovala házet. Tyto změny umožnily rychlejší pohyb a také vrhání kamenů – klíčovou dovednost při odrážení velkých predátorů.

Jedna opice házející kameny je dobrá, ale mnoho opic házejících kameny je ještě lepší. Proto byla nejdůležitější adaptací, kterou naši předkové vyvinuli, schopnost spolupracovat.

Představte si to: téměř každá strategie přežití – od lovu a hlídání před nepřáteli až po péči o mláďata – je mnohem účinnější, když ji provádí skupina.

Spolupracovat v těsně provázaných skupinách však není snadné. Efektivní koordinace vyžaduje komunikační dovednosti, emoční inteligenci a další nové duševní schopnosti, které dnes považujeme za samozřejmé.

Aby tedy raní hominidé přežili, museli udělat „sociální skok“: vyvinout větší mozek a zdokonalit své interpersonální schopnosti. V následující kapitole se podíváme blíže na to, jak naše kognitivní schopnosti rostly pod tlakem těchto evolučních okolností.

Položme si otázku: pokud průměrný mozek šimpanze váží přibližně 380 gramů, kolik podle vás váží běžný lidský mozek? Pět set gramů? Osm set? Kdepak. Když položíte průměrnou lidskou lebku na váhu, ukáže se zhruba 1 350 gramů. To je značný rozdíl.

Co způsobilo tento výrazný nárůst „mozkové síly“? Přibližně šest milionů let evoluce.

Zatímco předci šimpanzů zůstávali na stromech, ti naši strávili tisíce generací přizpůsobováním se životu na zemi. Během této doby na nás environmentální tlaky působily tak, že jsme si vyvinuli větší mozky s ostřejšími sociálními dovednostmi. Ty nám umožnily vytvářet složitější společnosti – a ty nás na oplátku tlačily k dalšímu vývoji ještě vyspělejších sociálních schopností.

Klíčové sdělení tedy je: naše kognitivní schopnosti se s každou další generací postupně zvyšovaly.

Moderní lidé patří k druhu opic nazývanému Homo sapiens. Poprvé se objevili v Africe přibližně před 200 000 lety. Naše kořeny však můžeme sledovat mnohem dál, přes dlouhou linii starších hominidních druhů.

Při pohledu zpět je zřejmé, že náš úspěch jako druhu úzce souvisí s růstem kognitivních schopností a se schopností sociální koordinace. Srovnejme dva rané hominidní druhy: Australopithecus afarensis, který se vyvinul před třemi miliony let, a Homo erectus, jenž se objevil o milion let později. Zatímco afarensis byl v Africe jen mírně úspěšný, erectus se dokázal rozšířit mnohem dál – do Evropy i Asie.

Klíčový rozdíl? Mozek erectus byl přibližně dvakrát větší než mozek afarensis. Tato kognitivní výhoda umožnila složitější sociální život. Archeologické nálezy naznačují, že erectus dokázal rozdělovat práci v rámci kmene, vyrábět lepší a sofistikovanější nástroje a používat je při uskutečňování složitých loveckých strategií. Kosterní pozůstatky dokonce ukazují, že erectus byl schopen lovit a zpracovávat celé slony.

Díky této zvýšené lovecké kapacitě mohli naši předkové přijímat dostatek živin k udržení větších mozků. A s většími mozky mohli vytvářet lepší nástroje a – co je ještě důležitější – stát se lepšími učiteli.

Jak se z Homo erectus postupně vyvinul Homo sapiens, naše mozky dále rozvíjely schopnost představit si myšlenky a zkušenosti druhých. Tento velký skok v kognitivních schopnostech se označuje jako teorie mysli. Díky této nové schopnosti mohli Homo sapiens snáze předávat složité informace z jedné generace na druhou. V průběhu času se naše dovednosti přežití stávala stále sofistikovanějšími.

V další kapitole uvidíme, jak tento dynamický proces odstartoval další fázi lidských dějin – zemědělskou revoluci.