Sociální mozek

Co vás definuje? Jednou z možných odpovědí je „já“ – soubor vědomě držených preferencí, myšlenek a tužeb, který formuje váš charakter a odlišuje vás od ostatních. Je to dobře známý koncept, ale je skutečně pravdivý? To je jedna z otázek, které si klade psycholog Daniel Lieberman ve své knize Sociální. Na základě svých průlomových výzkumů s funkční magnetickou rezonancí (fMRI) a nejnovějších neurovědeckých poznatků dochází k poněkud odlišnému závěru.

To, co nás ve skutečnosti definuje – jak z genetického, tak z kulturního hlediska – je naše sociálnost. Touha spojovat se s ostatními, potřeba nebýt izolovaným ostrovem, je v nás v podstatě zakódována od narození. Jak Lieberman ukazuje, schopnost myslet sociálně a „číst“ myšlenky druhých je jednou z nejdůležitějších součástí našeho raného vývoje. A co je ještě důležitější, je to náš nejlepší předpoklad pro štěstí a úspěch.

Pokračujte ve čtení, abyste se dozvěděli:

• proč vám dobrovolnictví v místní charitě může přinést více štěstí než zvýšení platu,
• jak se učíme „číst“ záměry a touhy druhých,
• a proč je sebekontrola tak důležitým sociálním faktorem.

V roce 1997 publikoval Gordon Shulman a jeho kolegové z Washington University vědeckou studii, která se zabývala neobvyklou otázkou týkající se lidského mozku: co dělá náš mozek, když není zaměstnán žádným konkrétním úkolem? Odpověď byla překvapivá. Když odpočíváme, aktivuje se část mozku známá jako „výchozí síť“.

Co se tedy děje – proč se naše myšlení rozbíhá právě ve chvíli, kdy se „vypínáme“? Právě tady vstupuje do hry sociální myšlení. Když nemáme nic na práci, často bezcílně přemýšlíme o tom, jaké místo zaujímáme v sociálním uspořádání a jaké máme vztahy s ostatními lidmi. Vědci tomu říkají sociální kognice.

Výzkum naznačuje, že se při tomto typu mentální aktivity vždy aktivuje stejná oblast mozku, což ukazuje, že lidská mysl je vybavena zvláštním nástrojem, který nám pomáhá porozumět sociálním záležitostem. Podle autora je výchozí síť produktem evoluce, která nás automaticky pobízí k tomu, abychom svůj volný čas využívali k přemýšlení o lidské interakci.

Vezměme si například novorozené děti. Výzkumy ukazují, že jejich výchozí síť je aktivní už dlouho předtím, než jsou schopny vědomě reflektovat svět kolem sebe. V důsledku toho trávíme neobyčejně velké množství času uvažováním o sociální interakci. Kolik přesně?

Začněme článkem publikovaným v časopise Human Nature v roce 1997, který zjistil, že 70 procent toho, o čem mluvíme, se přímo týká sociálních záležitostí. Pokud pak učiníme poměrně konzervativní odhad, že naše výchozí síť je aktivní alespoň 20 procent z 15 hodin, které jsme každý den vzhůru, vyjde nám zhruba tři hodiny denně věnované sociálnímu myšlení.

Abychom to zasadili do kontextu, připomeňme si slavné tvrzení Malcolma Gladwella v knize Outliers, že k tomu, abychom se stali odborníky v jakékoli oblasti, je potřeba asi 10 000 hodin praxe. To by znamenalo, že každý z nás je skutečným expertem na sociální život už kolem desátého roku života!

Lidský mozek je složitý stroj schopný generovat úžasné myšlenky. Potřebuje však čas, než se tyto schopnosti plně rozvinou – koneckonců porod by byl prakticky nemožný, kdyby byl mozek od začátku plně vyvinutý. Na svět přicházíme s nedokonalými mozky, které potřebují citlivou péči, aby se mohly správně vyvíjet. A právě proto jsou naše sociální potřeby tak důležité.

Novorozené děti se o sebe jednoduše nedokážou postarat. V našich nejranějších letech nepotřebujeme jen jídlo a vodu k přežití – potřebujeme také někoho, kdo nám je zajistí. Péče je proto nejzákladnější lidskou potřebou.

Naštěstí mají všichni savci docela šikovný způsob, jak si zajistit, že se jim jí dostane: mohou plakat, když vnímají, že je ohroženo spojení s jejich primárním pečovatelem. Vezměme si psychologa Johna Bowlbyho. V 50. letech ukázal, že lidé mají vrozený systém, který monitoruje fyzickou blízkost našich pečovatelů a spouští úzkost, když se příliš vzdálí. Tehdy se naše metaforické alarmy rozezní a my začneme plakat.

Dospělí jsou naopak přirozeně citliví na tyto signály. Proto je pro nás pláč vlastního dítěte tak bolestivý zážitek – nutí nás udělat něco pro zmírnění jeho úzkosti. Jinými slovy, sociální potřeby jsou naprosto zásadní pro to, kým jsme jako lidé.

To je také důvod, proč naše mozky prožívají „sociální bolest“ podobným způsobem jako bolest fyzickou. Lieberman a jeden z jeho kolegů to doložili v roce 2001 ve studii, která využila fMRI k analýze mozků účastníků během hraní videohry nazvané Cyberball. Hra je velmi jednoduchá: hráči si mezi sebou házejí virtuální míč. Účastníci však nevěděli, že ostatní hráči byli jen avatary naprogramovaní tak, aby po určité době přestali míč přihrávat a dotyčného vyloučili ze hry.

To v účastnících vyvolalo překvapivě silnou emocionální reakci. V následných rozhovorech uváděli, že se kvůli této zkušenosti cítili smutní nebo naštvaní. Data z jejich fMRI skenů byla poté porovnána s daty ze samostatné studie fyzické bolesti. Výsledek? Sociální a fyzická bolest vypadaly překvapivě podobně – v obou případech byla zaznamenána zvýšená aktivita v dorzálním předním cingulárním kortexu, známém jako dACC.