Služka

Žít v chudobě, být osamělým rodičem a pracovat na špatně placené pozici – každá z těchto situací je sama o sobě dost náročná. Představte si ale, jak těžké je čelit všem třem najednou – a to ne kdekoli, ale v dnešních Spojených státech, kde je veřejná pomoc obtížně dostupná.

Pro mnoho Američanů to není žádné hypotetické cvičení, ale každodenní realita. Pokud jste ji sami nezažili, mohou vám její obrysy připadat neznámé. Možná znáte některá fakta a statistiky o chudobě – ale jaké to skutečně je? Ve svých memoárech na tuto otázku odpovídá Stephanie Land.

Vypráví příběh svých pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy byla svobodnou matkou, pracovala jako uklízečka a žila s příjmem nižším než 1 000 dolarů měsíčně. Některé prvky jejího příběhu jsou jedinečné, jiné však ilustrují širší realitu, které čelí miliony osamělých rodičů a nízkopříjmových pracovníků v USA.

V tomto shrnutí se dozvíte o tlaku a výzvách, jimž čelí samoživitelé v nízko placených zaměstnáních, o kulturních a psychologických aspektech chudoby a o výhodách i úskalích čerpání státní podpory.

Na začátku tohoto příběhu bylo Stephanie něco málo přes dvacet a nedávno se přestěhovala do Port Townsend ve státě Washington – malého přímořského města na severovýchodním cípu Olympijského poloostrova. Přestože měla v severozápadní části státu hluboké rodinné kořeny, cítila se od nich odpojená.

Obě větve její rodiny žily po několik generací v nedalekém okrese Skagit, kde se narodila. Když jí bylo sedm, rodina se přestěhovala do Anchorage na Aljašce, kde vyrostla a strávila ranou dospělost. Návratem do severozápadního Washingtonu se chtěla ke svým kořenům vrátit – ale ne natrvalo. Port Townsend měl být jen zastávkou na cestě pryč z Aljašky.

Jejím vysněným cílem bylo jiné vzdálené město: Missoula v Montaně. Stephanie vždy milovala knihy a snila o tom, že se stane spisovatelkou. Od chvíle, kdy četla sugestivní popisy Montany v cestopisu Johna Steinbecka „Cesty s Charleym“, toužila žít v „zemi velkého nebe“, jak se tomuto státu přezdívá. V Missoule si představovala, že se její sny naplní. Sídlí tam Montanská univerzita s programem tvůrčího psaní, na který chtěla nastoupit.

Nejprve si ale musela našetřit dost peněz na stěhování do Missouly, která navíc nebyla levným místem k životu. Bohužel, pracovní příležitosti v Port Townsend byly omezené a většinou šlo o špatně placená místa ve službách. Stephanie si skládala příjem z práce v kavárně, psím útulku a na farmářských trzích.

V té době potkala Jamieho. Byl to mladý muž v podobné situaci – bez vysokoškolského vzdělání, živil se příležitostnými pracemi a plánoval se co nejdříve přestěhovat jinam. Jeho vysněnou destinací byl Portland v Oregonu. Žil v malém karavanu plném knih autorů, jako jsou Charles Bukowski nebo Jean-Paul Sartre. Stephanie Jamieho literární zájmy přitahovaly.

Začali spolu chodit a ona se k němu nastěhovala – mělo to však být jen dočasné řešení. Rozdělením nájmu 300 dolarů za karavan chtěli ušetřit dost peněz, aby mohli následovat své sny. Jakmile by si to mohli dovolit, plánovali se rozejít – on by odešel do Portlandu, ona do Missouly.

Krátce po jejích osmadvacátých narozeninách ale přišel nečekaný zvrat: Stephanie zjistila, že je těhotná.

Když se Stephanie dozvěděla, že je těhotná, zvažovala, zda podstoupit potrat, nebo těhotenství před Jamiem utajit. V takovém případě by mohla dál usilovat o svůj sen studovat na Montanské univerzitě a stát se spisovatelkou. Myšlenka mateřství ji však přitahovala a zároveň cítila, že by měla dát Jamiemu šanci stát se otcem. Roztrhla proto přihlášku na vysokou školu a rozhodla se zůstat ve Washingtonu.

Jamie chtěl, aby šla na potrat, a když odmítla, zuřil. Rozčilovala ho představa, že bude muset platit výživné, a jeho chování se postupně změnilo v otevřené psychické násilí – urážky, výbuchy vzteku a vyhrožování.

Později v životě si Stephanie přála, aby tehdy našla sílu ho opustit, zůstala však s ním během těhotenství i po narození dcery Mii. Ačkoli v násilném chování pokračoval, mělo setrvání ve vztahu jeden praktický aspekt: díky jeho příjmu mohla zůstat doma s dítětem.

Když bylo Mie sedm měsíců, Stephanie se rozhodla, že už toho bylo dost – nastal čas odejít. Jamie reagoval tak, že pěstí prorazil okno. To pro ni bylo definitivní znamení. Se svou dcerou se odstěhovala do obytného přívěsu svého otce a nevlastní matky v nedaleké části státu.

Psal se rok 2008 a hospodářská recese těžce dopadala na příjmy jejího otce, který pracoval jako elektrikář. Živit navíc Stephanie a její dítě pro něj znamenalo další finanční zátěž, což v domácnosti vyvolávalo napětí. Stephanie se ve své situaci cítila stále nepohodlněji.

Jedné noci se otec s nevlastní matkou strašně pohádali. Druhý den ráno viděla Stephanie na paži nevlastní matky modřiny a cítila se za to spoluzodpovědná. Ještě ten den si sbalila věci a odešla do azylového domu pro lidi bez domova.

Tady se poprvé naplno ukazuje jedno z opakujících se témat jejího příběhu: omezená rodinná podpora, křehká finanční situace otce a jeho neschopnost jí výrazněji pomoci. Dědeček by jí rád pomohl, ale byl na tom finančně ještě hůř než otec. Jamie posílal výživné 275 dolarů měsíčně a o dceru se staral pár hodin o víkendech – a tím jeho podíl v podstatě končil. Stephanieina matka se odstěhovala do Evropy, a z jejího života tak téměř vymizela.

Vzhledem k nedostatku rodinného zázemí se hlavním zdrojem pomoci pro Stephanie stala státní sociální podpora – i ta však byla, jak uvidíme v další části, velmi omezená.