Skrytý mozek

Většina z nás věří, že se chováme na základě svých znalostí a vědomých úmyslů. Tato víra neovlivňuje jen naše individuální zkušenosti, ale tvoří i základ našich sociálních, ekonomických a politických institucí. Jak přesná je ale tato představa?

Při pohledu na vědecké poznatky se odpověď stává znepokojivě jasnou: příliš přesná není. Podle řady studií trávíme značnou část času na „autopilota“. V mnoha ohledech je to dobrá věc – nevědomé kognitivní mechanismy nám od narození umožňují hladce se orientovat ve světě. Mají však i méně pozitivní vedlejší účinky. Nevědomé síly nevyhnutelně ovlivňují naše vzpomínky, úsudky i vnímání.

V tomto shrnutí se seznámíte s nevědomými předsudky a chybami, které autor souhrnně označuje jako skrytý mozek. Dozvíte se mimo jiné, proč zloději v obchodech nemusí být nutně špatní lidé, jak vést malé děti k odmítání rasismu a proč by systémy trestního soudnictví měly brát v úvahu účinky nevědomých předsudků.

Viděli jste film Matrix? V tomto snímku postava Keanu Reevese, Neo, zjistí, že svět je jen simulovaná realita navržená a řízená roboty. Tato simulace se nazývá Matrix. Na rozdíl od ostatních lidí získá Neo schopnost vidět a ovládat kód Matrixu, což mu dává moc osvobodit lidstvo z této iluze.

Matrix je nepravděpodobný sci‑fi akční film – a přesto vrhá určité světlo na skutečnost. Ne, neovládají nás roboti. Ale ovládají nás neviditelné síly. I když si to neuvědomujeme, náš nevědomý mozek neustále formuje i naše nejzákladnější vjemy. Mozek je „nastaven“ tak, aby tyto neviditelné síly skrýval. Ačkoli tedy nikdy nemáme pocit, že jsme manipulováni, výzkumy ukazují, že procesy skrytého mozku jsou v činnosti neustále.

Klíčové poselství této kapitoly zní: důkazy o působení skrytého mozku jsou všude kolem nás.

Výzkumnice Melissa Batesonová po dobu deseti týdnů sledovala samoobslužný nápojový koutek v jedné kanceláři v Newcastlu. Nabízel kávu, čaj a mléko na základě čestného systému. Ve výšce očí visela cedule s cenami jednotlivých nápojů a uživatelé vhazovali peníze do pokladničky. Stanoviště bylo na odlehlém místě, mimo dohled kolemjdoucích, kteří by mohli kontrolovat, zda lidé platí. Uživatelé netušili, že někdo sleduje obsah pokladničky. Vědomě si nevšímali ani malého obrázku v horní části informačního listu – obrázku, který Batesonová každý týden měnila.

V pěti lichých týdnech byly na obrázku různé fotografie očí stažené z internetu. V sudých týdnech byly na stejném místě jen květiny. Batesonová zjistila něco překvapivého: když cedule zobrazovala oči, lidé přispívali zhruba třikrát víc než v týdnech s obrázky květin. I obrázek zachycený jen periferním viděním tedy dokázal ovlivnit výši příspěvků.

Nejde však jen o obrázky. Psycholog Rick van Baaren provedl v restauraci Applebee’s v nizozemském Heerlen experiment, při němž zjistil, že když servírka zopakovala objednávku zákazníka doslova, dostala v průměru o 140 procent vyšší spropitné, než když objednávku jen parafrázovala. Baarenův výzkum ukázal, jak lidé pozitivně reagují na pocit souladu a naladění s druhými. Zákazníci si to možná neuvědomovali, ale jejich rozhodnutí dát vyšší spropitné bylo řízeno jejich skrytým mozkem.

Jak jsme viděli, v každodenním životě si skrytého mozku většinou vůbec nevšímáme. Skrytý mozek ale není jen „chybou“ v naší kognitivní výbavě. Naopak – naše nevědomé procesy nás provázejí světem a zásadně regulují naše sociální interakce.

Neurovědci zatím přesně nerozumějí tomu, jak nevědomé kognitivní mechanismy fungují. Mohou však pozorovat, co se děje u pacientů s poruchami částí mozku, o nichž se předpokládá, že tyto mechanismy řídí.

Klíčové sdělení této kapitoly je: skrytý mozek tvoří základ našeho sociálního chování.

V roce 2005 si Brian McNamara všiml, že jeho manželka Wendy ztrácí chuť do života. Zpočátku rodina předpokládala, že její odtažitost je projevem deprese. Pak se ale Wendyin stav zhoršil. Začala se chovat způsoby, které byly společensky nepřijatelné. Jednou například sledovala cizího muže jen proto, aby se ho mohla zeptat, zda si smí prohlédnout jeho tetování.

Nakonec byla Wendy diagnostikována s frontotemporální demencí – poruchou, která poškozuje čelní a spánkové laloky mozku. Pacienti s frontotemporální demencí přicházejí o mnoho nevědomých kognitivních mechanismů, jež regulují jejich sociální chování a schopnost úsudku. Často končí ve vazbě za trestné činy, jako je krádež v obchodě, protože pro ně přestávají něco znamenat sociální normy, jako je stud nebo obava z kritiky – normy, které na nevědomé úrovni řídí velkou část našeho jednání.

Jedna studie zjistila, že pacienti s frontotemporální demencí, kteří porušili zákon, necítili žádnou lítost, přestože souhlasili s tím, že jejich jednání bylo špatné.

Další porucha, která ukazuje, jak naše nevědomá mysl reguluje chování, je schizofrenie. Vědci se domnívají, že lidé se schizofrenií ztrácejí schopnost číst výrazy tváře v důsledku změn v amygdale a prefrontální kůře. Když člověk přijde o schopnost číst mimiku, ztrácí i možnost rychle a nevědomě posuzovat lidi a situace. To vysvětluje, proč někteří lidé se schizofrenií trpí paranoiou.

Autor to zažil na vlastní oči, když obědval s přítelem, u něhož se schizofrenie rozvinula. Protože nedokázal číst výrazy tváře, vyložil si nevlídné chování číšníka jako otevřené nepřátelství. Když se ho autor snažil uklidnit, že se číšníka nemusí bát, přítel trval na tom, aby si vyměnili talíře. Absence funkční nevědomé mysli mu znemožnila vyloučit možnost, že se autor s číšníkem spolčili, aby ho otrávili.