Skrytá údolí

Mimi a Don Galvinovi byli sotva dospělí, když se vzali – krátce předtím, než Don odešel bojovat do Pacifiku během druhé světové války. Byli hluboce zamilovaní a plní ambicí. Don snil o tom, že se stane vlivnou osobností na ministerstvu zahraničí, která bude šeptat do uší budoucích prezidentů. Věci se však nevyvíjely tak, jak si představoval. Měl potíže s přechodem z armády ke studiu politologie a nakonec se připojil k nově vzniklému letectvu jako vysoce postavený důstojník. To znamenalo stěhování do Colorada, kde se budovalo nové velitelství.

Zpočátku z toho Mimi nadšená nebyla, brzy ale zjistila, že jde o krásné, otevřené místo ideální pro výchovu dětí. Dvanácti dětí, přesněji řečeno. Přicházely v rychlém sledu. Prvních deset byly chlapci, poslední dvě, k velké Mimině radosti, dívky.

Toto je příběh této neobvyklé rodiny a toho, jak se stala klíčovým prvkem ve výzkumu schizofrenie a biologie duševních onemocnění.

Poznámka předem: Ve čtvrté části se objevují potenciálně znepokojivé pasáže popisující sebevraždy a sexuální napadení.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč vědci hledají rodiny, jako jsou Galvinovi, proč je schizofrenie už dlouho předmětem sporů a jak mohou některé léky mít fatální vedlejší účinky.

V roce 1963 žili Galvinovi v moderním patrovém domě na Hidden Valley Road v oblasti Woodmen Valley, kousek za Colorado Springs. Jejich dům byl jedním z prvních na čtyřmílovém úseku prašné cesty v nové čtvrti určené pro rodiny z letecké akademie.

Klíčové sdělení této části: Po přestěhování do nového domu na Hidden Valley Road se u dvou Galvinových dětí objevily první příznaky nemoci.

Nový dům měl právě tolik místa, aby se do něj vešli Mimi, Don a jejich dvanáct dětí. Do jídelny se jim podařilo vměstnat obrovský stůl se šesti židlemi na každé straně a jednou na každém čele. Obývací pokoj byl dost velký na to, aby si kluci mohli užívat své zápasnické souboje, které se za posledních deset let staly domácí tradicí. Často se ale „zápasy“ zvrhly v opravdové rvačky, zejména mezi dvěma nejstaršími chlapci, Donaldem a Jimem. Když se rodina stěhovala na Hidden Valley Road, byli z těchto dvou bratrů v podstatě smrtelní nepřátelé.

Napětí částečně polevilo, když Donald ve stejném roce nastoupil na Colorado State University. S Donaldem a Jimem se však dělo ještě něco jiného. Zatímco Donald byl hvězdný sportovec a zdálo se, že se snaží dělat otci radost, Jim byl odjakživa rebel. Když byl vyloučen ze školy za to, že se nelegálně dostal do letadla letectva a hrál si v kokpitu, považovali Mimi a Don jeho chování za politováníhodné, ale v zásadě jen pubertální šílenství.

Podobně reagovali, když sedmnáctiletý Donald v kuchyni v záchvatu vzteku rozbil deset talířů. Řekli si, že jde o typické pubertální drama. Situace se ale zhoršila, když Donald nastoupil do druhého ročníku na Colorado State. Brzy už Mimi a Don nebudou moci jeho chování tak snadno přehlížet.

Mezi zářím 1964 a podzimem 1965 navštívil Donald univerzitní zdravotní středisko čtyřikrát. Poprvé kvůli záhadnému kousnutí od kočky. Podruhé přišel se strachem, že by mohl náhodně chytit syfilis od spolubydlícího. Potřetí dorazil s vyvrtnutými zády a bylo mu doporučeno zůstat přes noc na ošetřovně. Jak vysvětloval, jeden z jeho bratrů na něj skočil zezadu, když byl doma na návštěvě. Při čtvrté návštěvě přišel Donald s vážnými popáleninami a oblečením, které bylo očividně v plamenech. Ukázalo se, že Donald skočil do ohně.

Žádnou z Donaldových návštěv zdravotního střediska nebylo snadné rozumně vysvětlit. Po incidentu s ohněm podstoupil svou první psychiatrickou evaluaci. Klinický psycholog sice zaznamenal známky „emočních konfliktů“, ale Donald mohl ve studiu pokračovat.

Situace se však nezlepšovala. Donald se vrhl do vztahu se spolužačkou Marilee. Když se rozešli, začal se propadat do spirály. Trávil hodiny na telefonu, neplatil nájem a přestěhoval se do opuštěného sklepa poblíž kampusu.

Klíčové sdělení: V roce 1966 dostal Donald první diagnózu schizofrenie.

Několik měsíců po rozchodu se Donald znovu ocitl v univerzitním zdravotním středisku – opět kvůli kousnutí od kočky. Tentokrát následovalo podrobnější vyšetření psychiatrem. Donald nakonec odhalil plný rozsah toho, co se s ním děje. Oheň nebyl jeho jediným sebevražedným pokusem. Podle lékařských záznamů si „uvázal šňůru kolem krku, pustil plyn a dokonce zašel do pohřebního ústavu, aby se informoval o cenách rakví“. Nedokázal ale vysvětlit, proč to dělá. Stejně tak neuměl objasnit, proč pomalu usmrtil kočku, která s ním několik dní žila.

Všechny tyto události vnímal Donald jako děsivé, matoucí a znepokojivé. Tentokrát lékař stanovil diagnózu „možné schizofrenní reakce“.

Mimi a Don měli pocit, že s tím mnoho nezmohou. Od svého prvního použití v roce 1908 byl pojem „schizofrenie“ obestřený spory a nejasnostmi. V prvním vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM) z roku 1952 se definice schizofrenie rozprostírala na třech stranách. Uváděla řadu příznaků, včetně bludů, halucinací a slyšení hlasů, ale žádný z nich nebyl považován za jednoznačný důkaz nemoci.

Navíc přibývalo podkategorií doplňujících „jednoduchou“ schizofrenii: paranoidní, katatonická, hebefrenní, reziduální, chronická nediferencovaná a akutní nediferencovaná schizofrenie. Jeden psychiatr označil tuto definici za „odpadkovou diagnostickou klasifikaci“, jiný o ní mluvil jako o „nemoci teorií“.

Když byl Donald přivezen domů, bylo zřejmé, že je nemocný. Mumlal něco o CIA a o Marilee, a pak vykřikl: „Lehněte si! Střílejí po nás!“ Jak ale uvidíme v další části, Mimi a Don měli své důvody, proč váhali poslat Donalda do psychiatrické léčebny.