Šílenství a civilizace

Pokud se zajímáte o moderní filozofii, pravděpodobně jste už slyšeli o francouzském mysliteli Michelu Foucaultovi – jedné z nejvýraznějších postav éry postmodernismu a kontinentální filozofie. Foucault, který pracoval v psychiatrické instituci a sám se potýkal s psychickými obtížemi, měl hluboký zájem o dějiny i praxi psychologie. To ho vedlo k napsání knihy Folie et Déraison: Histoire de la folie à l'âge classique, známé také pod zkráceným názvem Šílenství a civilizace.

Jak Foucault ukazuje, náš vztah k duševním onemocněním – způsob, jakým je rozpoznáváme, chápeme a léčíme – se v průběhu staletí výrazně proměnil, i když v některých ohledech zůstáváme tvrdošíjně nevědomí. Foucault se soustředí především na konec středověku a období kolem osvícenství, které začíná na počátku až v polovině 18. století.

Právě v této době Foucault identifikuje fenomén „velkého uvěznění“: nežádoucí prvky společnosti – včetně chudých, lidí žijících mimo zákon a takzvaných „šílenců“ – byly shromažďovány a zavírány mimo zrak veřejnosti. Trvalo staletí, než se s duševně nemocnými začalo zacházet jinak než se zločinci či dokonce se zvířaty. Jak ale uvidíme v tomto shrnutí, naše chápání lidské mysli se nakonec proměnilo.

V následujících kapitolách se dozvíte, jak se kriminální a „šílené“ mysli ocitly ve stejných zařízeních; v čem se rané nemocnice podobaly zoologickým zahradám; a který kvaker zásadně změnil způsob, jakým pečujeme o lidi s duševními poruchami.

Poznámka: Šílenství a civilizace vyšlo v roce 1961. To se odráží v jazyce, jímž jsou duševní onemocnění a poruchy popisovány. Výrazy jako „šílený“ jsou v tomto shrnutí používány tam, kde nejlépe vystihují Foucaultův původní text.

V Evropě pozdního středověku, zhruba mezi lety 1250 a 1500, bylo pojetí takzvaného „šílenství“ odlišné od toho, jak se mu rozumělo o několik století později. Lidé s psychickými problémy byli v zásadě vnímáni jako „jiní“. Někteří byli dokonce považováni za nositele zvláštní moudrosti, která ukazuje na hranice rozumu.

V této době většina lidí s duševními poruchami volně bloudila, pokud se neocitli na cizím pozemku. Když byl v některém evropském městě nalezen takzvaný „šílenec“, býval předán námořníkovi nebo obchodníkovi, který ho odvezl do jiného města nebo do řídce osídleného venkova. Tento zvyk byl obzvlášť rozšířený v Německu. V Norimberku v 15. století záznamy ukazují, že 31 z 63 duševně nemocných bylo z města odvezeno v kočárech a lodích. Ve Frankfurtu byli na konci 14. století námořníci dokonce pověřeni, aby shromažďovali a odváželi každého, kdo byl nalezen nahý bloudit po městě.

Právě tato praxe posílání duševně nemocných pryč z měst je zdrojem výrazu „loď bláznů“, který se později stal oblíbeným motivem v literatuře i výtvarném umění. Několik děl odkazuje na Narrenschiff, tedy „loď bláznů“, která brázdila vody Rýna a vlámských kanálů a odvážela městské „šílence“. Slavný nizozemský malíř Hieronymus Bosch tuto představu zachytil i na svém obraze Loď bláznů, vzniklém mezi lety 1490 a 1500.

Teprve o něco později, po ústupu lepry v západní Evropě, začali být lidé s duševními poruchami systematicky zadržováni. Lepra je nakažlivé onemocnění postihující kůži. Když se nemoc rozšířila po Evropě, byli malomocní umisťováni do zvláštních zařízení nazývaných lazarety, která stála na okrajích měst. Když epidemie lepry ustoupily, našla tato zařízení nový účel: začala sloužit k internaci zločinců, bezdomovců a lidí s duševními poruchami.

Není tedy divu, že nově internovaní začali být vnímáni jako nositelé nákazy. Stejně jako středověká společnost marginalizovala a stigmatizovala tehdejší „malomocné“, společnosti klasického věku učinily totéž s těmito novými vyčleněnými – a tím propojily pojem „šílenství“ s vyloučením.

Nešlo však jen o lazarety. Na počátku 18. století začala města zadržovat tyto osoby i na opevněných místech, například ve věži uvnitř hradeb města Caen ve Francii, známé jako „Tour aux Fous“ – „Věž bláznů“.

Na počátku 17. století se nečinnost – nebo vnímaný nezájem o práci – stala vlastností, kterou vládnoucí vrstvy nejen opovrhovaly, ale považovaly ji i za nebezpečnou pro společenský pořádek. Úřady proto hledaly způsob, jak toto chování potlačit a zároveň skrýt před očima veřejnosti.

Původním úkolem policie, která se v evropských zemích v této době začíná formovat, bylo zajistit, aby chudí pracovali. Ve stejném duchu vzniká Hôpital Général, tedy všeobecná nemocnice, která však neměla léčit nemocné, nýbrž internovat nečinné a „nežádoucí“. Foucault tento vývoj označuje jako počátek „velkého uvěznění“.

V roce 1632 byl jeden z nejvýznamnějších lazaretů, svatý Lazare, přeměněn na všeobecnou nemocnici. V roce 1656 pak francouzský král Ludvík XIV. slavnostně otevřel vlastní všeobecnou nemocnici v Paříži. Její vznik doprovázel dekret zakazující žebrání ve městě; každý, kdo byl přistižen při žebrotě, byl – v krajním případě i za asistence městské milice – přinucen přestěhovat se do nemocnice.

Podobný vývoj se neodehrával jen ve Francii. I v dalších evropských zemích byly zaváděny obdobné instituce pro internaci „nežádoucích“, a brzy se v nich ocitla značná část obyvatelstva. Několik let po svém otevření se pařížská všeobecná nemocnice stala domovem pro 6000 lidí – tedy zhruba jedno procento obyvatel města. Patřili mezi ně žebráci, drobní zločinci, sociální vyvrženci a samozřejmě i lidé trpící duševními poruchami.

Aby se bojovalo proti nečinnosti a nezaměstnanosti, byli obyvatelé všeobecných nemocnic nuceni pracovat a vyrábět zboží. V Paříži proběhlo několik pokusů přeměnit části všeobecné nemocnice na továrny. Ve francouzském městě Tulle například obyvatelé česali a spřádali vlnu pro místního podnikatele.

Přínosy těchto pracovních politik byly však přinejmenším sporné: ekonomický výstup internovaných byl nižší než náklady na jejich držení. Velké uvěznění především odráželo morální standardy vládnoucích tříd – církve, státu a buržoazie – a jejich schopnost tyto normy vnutit chudým. Zároveň šlo o okamžik, kdy se pojem „šílenství“ začal spojovat s neschopností pracovat a začlenit se do společnosti.